Vážení čtenáři, je mi obrovskou ctí vám představit opravdový hudební skvost vycházející právě v těchto dnech, pravděpodobně se na něj však ještě dlouhou dobu nezapomene. Jsou to skladby, které vznikaly během celých dvaceti let a i ty nejstarší z nich stále přežívají, mění se s časem takovým způsobem, že zůstavají neuvěřitelně nádherné, inovativní a dokážou zaujmout stále nové posluchače, jednodušeji řečeno - nestárnou. A představte si to všechno navíc v živém provedení... Dovolte, abych vám sdělila své pocity z poslechu prvního live alba jedné z nejúspěšnějších a nejvíce uznávaných kapel na světě - A-ha s novou deskou "How Can I Sleep With Your Voice In My Head - a-ha live".

Začala jsem poněkud vážně a s úctou, což možná vzbudilo ve vašich očích údiv, ale věřte mi, je to záměrné - A-ha si taková slova zaslouží. Chci tím také naznačit, pokud jsou snad mezi vámi i tací, kdo si stále představují pod slovem A-ha jenom písničku "Take On Me" a otřepanou frázi "ten boyband z osmdesátek", aby pochopili, že to je už hodně daleká minulost a navíc to ani není úplně pravdivé tvrzení. Poněkud školsky se tu pokusím vysvětlit, co to vlastně znamená "boyband". Mnozí z vás si možná myslí, že boyband podle překladu z angličtiny znamená "chlapecká skupina", zaleží tedy pouze na pohlaví členů takovéto formace. Kdyby to tak bylo, mohli bychom boybandem nazvat třeba U2, Depeche Mode nebo Brainstorm, abych zahrnula i mladší generaci, když se tam objevuje slovo"boy". Opravdu byste nazvali takovéto kapely boybandy? Asi ne, proto je důležité si uvědomit následující - boybandy se dnes označují skupiny opravdu pouze chlapecké, ovšem ještě s dalším faktem, skupina "docela dobře zpívající" zformovaná manažerem a získávající hudbu a texty od někoho pro tento účel najmutého. A-ha stejně jako výše zmínění mezi ně nepatří a nikdy nepatřili. Pokud jde o hudbu, často jsou A-ha nazývani popovou kapelou, ale to také není úplně správně. Jistě, pop není pouze "Take On Me", který si užil dost propagace na všech komerčních stanicích, mnoho songů je čistě popových, ale stejně tak mezi nimi najdeme rockové skladby. A-ha jsou poprocková skupina, o tom se nedá pochybovat.

Tímto jsem snad přesvědčila všechny, kdo ještě nevěřili, že si A-ha zaslouží pozornost a nyní konečně k samotnému albu, která má slova nejen potvrzuje, ale dokazuje ještě mnohem víc. "How Can I Sleep With Your Voice In My Head" bylo velmi očekávané všemi fanoušky, jak těmi, kteří byli přítomni na koncertech, tak i těmi, kteří se nikdy na žádný nedostali. Samotné koncerty měly obrovský úspěch, A-ha projeli téměř celou severní a střední Evropu (s výjimkou nás a Slovenska :-() a navíc i Brazílii, celkově koncerty shlédlo asi půl milionu lidí. Většinou bylo absolutně vyprodáno a na mnohé se ani nedostalo.

Recenze vystoupení hovoří stejnými slovy, pouze v jiných jazycích - ve všech zemích bylo velice kvalitní technické provedení a samotný výstup kapely unikátní. Fanoušci byli nadšení, hlasitě aplaudovali a zpívali společně se zpěvákem Mortenem. Celá atmosféra se podařila velice dobře zachytit na recenzovaném albu. Nahrávaly se všechny koncerty během posledních šesti týdnů turné a potom se vybíraly opravdu jen ty skladby s nejlepším zvukovým provedením. Klávesista Magne Furuholmen komentuje celý proces: "Nahrávání alba proběhlo velice rychle, vybrali jsme skladby, zmixovali je a nic víc už nepřidávali. Výsledek je naprosto přirozený, přesně tak, jak to opravdu bylo."

Co tvrdí tato recenze? Vlastně úplně to samé, není co kritizovat. Mohla bych přemýšlet hodiny a stejně bych nepřišla na jedinou špatnou věc na této desce. Nebudu tedy opakovat, co napsali jiní, spíše se pozastavím nad nahrávaním alba, nad tím, kam to vlastně A-ha za těch dvacet let dotáhli a pokusím se vyjádřit, proč je tahle deska tak mimořádná.

"How Can I Sleep With Your Voice In My Head" vyšlo ve dvou verzích, ta první, které se týká i tato recenze, obsahuje čtrnáct skladeb, limitovaná edice má navíc bonusové cédéčko s šesti písničkami ("Scoundrel Days", "Oranges On Appletrees", "Cry Wolf", "Dragonfly","Time And Again", "Sycamore Leaves" - mimochodem v "Dragonfly" zpívá hlavní vokály Magne Furuholmen a v "Sycamore Leaves" Paul Waaktaar-Savoy) a navíc asi osm minut trvající video se záběry ze zákulisí, které nafilmovala Lauren Savoy (manželka Paula). Album zmixoval Michael Brauer (Paul McCartney, Bob Dylan, The Rolling Stones, Coldplay) ve spolupráci s Georgem Marinem (Elvis Presley, Jimi Hendrix, Lenny Kravitz). Oba dva se podíleli už na albu "Lifelines". Album obsahuje skladby především z koncertů v Anglii a ze Švýcarska, první singl "The Sun Always Shines On TV" je z holandské Heinekenhall Amsterdam a nechybí ani nahrávky z koncertů v Německu a Francii.

Když se podíváme zpět do historie A-ha a na jejich předchozí alba, žádné není stejné. Každé přinášelo ve své době něco nového a jiného a svým způsobem se A-ha stále překonávali. "Scoundrel Days" bylo o něco drsnější než "Hunting High And Low", oproti tomu "Stay On These Roads" mělo hlubší myšlenky a celkově bylo vážnější, "East Of The Sun West Of The Moon" zase nezvykle rockové. Tak bych mohla pokračovat. Tento styl nebyl příliš obvyklý u komerčních skupin, každá skupina měla svoji image, aby všichni věděli, co od ní mohou očekávat. Velká změna znamenala velký risk, a tak je tomu dodnes. S každým albem, které nebylo vůbec horší, bylo jen jiné, klesal komerční zájem. A tak jako u většiny skupin, tohle končí většinou rozpadem. O pět let později A-ha dostali nabídku zahrát na předávaní Nobelových cen v Norsku a to vzbudilo obrovský ohlas - něco se změnilo v jejich myšlenkách, po celou dobu byli přesvědčeni, že úspěch přichází z Anglie a pokud ne, žádný není. Znáte motto "Dobré zboží se prodává samo"? Když je kapela kvalitní, vždycky si najde cestu k posluchačům. A-ha již nepotřebují žádnou velkou reklamu na komerčních stanicích, vyprodají koncerty i bez toho. Dva roky se rozhodovali, jestli se vrátit nebo ne a nakonec se rozhodli správně. Kdyby ne, tak bychom přišli o hodně. Od jejich comebacku žádné album nevyšlo v Americe a v Anglii je každé datum vydání nejisté. Přesto koncerty, ze kterých měli A-ha velké obavy, příjemně překvapily. Velké propagace se konají pouze v Norsku a Německu, ale i ostatní státy projevily velký zájem.

Jak je tohle vůbec možné? Žádné comebackové skupině se tak obrovský úspěch nepodařil. Magne Furuholmen jednou prohlásil: "Nikdy jsme nebyli cool, ale je hloupé být cool." Je to pravda, A-ha nejsou v žádném případě mainstreamoví, mají svůj vlastní nenapodobitelný styl. Jsou skupiny, které se jimi inspirovaly, například The Cranberries, věřte nebo ne, je to tak. Ale jistě víte, že nakonec se hudba Cranberries A-ha příliš nepodobá. Hudba A-ha má v sobě určitou sílu, která ještě více vynikne naživo a texty mají občas takovou hloubku, že o tom můžete přemýšlet celé hodiny.

Na "How Can I Sleep With Your Voice In My Head" se mnoho skladeb úplně změnilo, zůstala hlavní myšlenka, ale změnila se celá instrumentace. Mnoho písniček, dříve čistě popových, přitvrdilo, nejvíce je to znát na "Minor Earth Major Sky" nebo "Take On Me", v závěru by ji snad i ti největší fanoušci těžko poznali (zajímavé je, že v roce 1994 A-ha tvrdili, že už ji nikdy nebudou hrát naživo a na dalších koncertech také fanoušci tuto písničku postrádali, nikdy však neříkej nikdy.. .ale pravdou je, že takovou "Take On Me", jak ji mnozí znáte, opravdu už asi neuslyšíte, to je znát právě na tomto albu). Velice dobře vyniknou výrazné skladby jako "Manhattan Skyline", "Hunting High And Low" nebo "The Sun Always Shines On TV" (mimochodem nejvíce hraná skladba na koncertech vůbec). Naopak "Stay OnThese Roads" byla v roce 1988 velice dramatická skladba, na této nahrávce je více senzitivní. V podobné náladě se nese i stará písnička od Everly Brothers (jediná předělávka) "Crying In The Rain", je to duet Mortena Harketa se zpěvačkou Anneli Drecker (provázela A-ha po celém turné, nazpívala vokály na "Lifelines" a je sama velice úspěšná se skupinou Bel Canto). Překvapující je závěr titulní skladby k bondovce "The Living Daylights", mění se v reggae, u A-ha poněkud neobvyklý styl. Ještě bych měla poznámku, jak se podařilo vyrovnat celkový zvuk alba, protože hudba nezaniká v křiku fanoušků, ale přesto jejich přítomnost dobře rozpoznáte. Na desce má britské publikum své sólo při "Hunting High And Low" a obdobně i švýcarské při "The Living Daylights". Na závěr nenacházím vhodná slova, kterými bych vyjádřila celé poslání této desky, použiju tedy slova A-ha, najdete je v bookletu (jako vždy velmi povedeném) a v písničce "The Swing Of Things", jediné písničce na této desce, která nikdy nevyšla jako singl.

"Jak mohu spát, když tvůj hlas mi zní v hlavě,
mezi námi je oceán a místo v mé posteli.
Musím se ocitnout ve chvíli, kdy ztratím stisk
nebo je stále čas, kdy se věci mohou změnit.

Všechny písničky na albu "How Can I Sleep With Your Voice In My Head - a-ha live" jsou provedeny nejen kvalitně a na nejvyšší úrovni, ale i s množstvím citů a láskou. Vracím se k tomu, co jsem napsala úplně na začátku, jsou to písničky, které nezmizí, ale navždy zůstanou v srdcích těch, kdo je mají rádi.