Připomínat patrně nejznámější osobnost slovenského jazzu - Petera Lipu - není jistě třeba, minimálně čtenáři MusicServeru se už mohli setkat s několika recenzemi jeho studiových i koncertních aktivit a jedním rozhovorem. Náš druhý rozhovor se uskutečnil v souvislosti s vydáním desky, která zdánlivě stojí mimo jeho oficiální diskografii, desky, na které si Lipa splnil svůj dávný sen přezpívat některé písně od Beatles a která právě pod jménem "Beatles In Blue(s)" vychází. O tom, že je pro něj minimálně stejně důležitá jako ostatní sólová alba, o věčném rivalství stoneařů a beatlesáků i o moderních technologiích v jazzu jsme si v klidu popovídali během jeho poslední návštěvy Prahy.

Jak vy sám vnímáte "Beatles In Blue(s)" v kontextu vašich ostatních desek?

Nechtěl bych z té dosavadní řady vystupovat, "Beatles In Blue(s)" beru jako moje další klasické album. Je jasné, že svou koncepcí trochu vybočuje, na druhou stranu přebírat světový nebo ověřený repertoár je v této muzice běžným zvykem. Poslední tři alba jsem nahrál s původním repertoárem, a tak jsem myslel, že by bylo sympatické sáhnout zas po něčem jiném. Jednoduše další řadové album.

Nakonec není to jediná deska, kterou jste věnoval předělávkám cizích skladeb, naposledy "Boogie Up" jen s piánem Petera Breinera. Jaký vidíte smysl v nahrávání coververzí?

Ano, standardy jsem v podstatě paralelně nahrával už dlouho. Předtím ještě s Peterem Binderem, Lubošem Andrštem, potom se svým Bandem. Myslím, že často právě coververze poví o muzikantovi, o jeho naturelu možná víc, než když od něj slyšíme něco úplně nového. Jednoduše tehdy má možnost předvést publiku či okolí, jaký má názor na to, co všichni dobře znají. Materiál je známý, proto je komunikovatelnější i pro okolí. A já věřím tomu, že hudbu na tomto albu se mi podařilo tak přetvořit, že reprezentuje víc mě než Beatles.

Existuje nějaký klíč, podle kterého jste skladby Beatles na vaši novou desku vybíral? Od pohledu se zdá, že podle jejich oblíbenosti, případně proslulosti to nebylo...

Ano, ty známé jsem nevybíral. Ale nemyslím záměrně, spíš jsou příliš známé na to, aby člověk nalezl nějaký hudební klíč, podle kterého je předělat, nebo já jsem alespoň neměl dost inspirace. Jinak je to prosté, vybíral jsem písničky, které znám velmi dobře, repertoár, který mám zažitý. A to mi dovoluje se nad písničku povznést a nasadit na ni jinou optiku. U písniček, které dobře neznám, bych to neuměl. Prohlížel jsem si tedy knížku, kde jsou jednotlivé Beatlesovky v notách, a tak jsem si je zpíval, pozastavoval se nad některými a jakmile jsem začal mít pocit, že je to ono, tak jsem ji vzal a začal na ní pracovat.

Je nějaké období historie Beatles, které by vás přitahovalo nejvíc?

Já jsem samozřejmě beatlesák od jejich začátků a přiznám se, že v závěru jsem až takový nebyl. To už jsem začal více než beatlesovky poslouchat r'n'b a jazz. Tím samozřejmě nepopírám jejich genialitu a dokonalost, ale určitě jsem byl větší beatlesolog v začátku než v závěru.

A nějaká z desek Beatles je pro vás jednoznačně nejdokonalejší?

Nikdy jsem žádnou desku od Beatles neměl - kromě té, co tu vyšla v gramofonovém klubu, samozřejmě. Měl jsem nějaké singly a něco ponahrávané na kazetách, ale elpíčko jsem nikdy nevlastnil, k těm jsem se dostával až sekundárně.

Uměl byste nějak formulovat to, co vás na Beatles přitahuje?

Jednoduše mám pocit, že Beatles byli dobří skladatelé, přitom si to neuvědomovali. To dobré na nich znamenalo, že to bylo strašně jednoduché, klukovské, přirozené, veselé, dobře posazené, nakažlivé. A ten talent se v nich projevil tak, že vytvořili něco, co pak přežilo roky, což si v té chvíli nemohli myslet. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to byl ohromný impuls pro mnohé lidi mojí generace. Jak je to jednoduché, tři kytary, pár akordů, melodie a písnička je hotová. To jsou asi ty největší hodnoty, ty nejdůležitější faktory.

Jste tedy víc "beatlesákem" než "stoneařem"?

Patřil jsem mezi beatlesáky, to je pravda. Rolling Stones jsem dlouho neuměl přijít na chuť, a to přesto, že měli mnohem bluesovější základ než Beatles. Beatles mě přitáhli právě těmi melodiemi a písničkami.

Přesto se nemohu vyvarovat dojmu, že z vašich desek je cítit jak písničková jednoduchost Beatles, tak i onen stoneovský bluesový či rythm and bluesový základ.

Ano, přemýšlel jsem nad tím také a musím přiznat, že když odhlédnu od všech stylových označení a škatulek, tak jsem celý život zpíval především písničky. Písničky se mi líbí a mám je rád. To, že se písničky staly jazzovými, či bluesovými, to je druhá věc, mě zajímá její základní forma. Možná proto jsem měl blíže k Beatles. A nemalou zásluhu na tom má též rozdílná angličtina. U Beatles byla přehledná, srozumitelná tak z devadesáti procent, kdežto u Rolling Stones tak z padesáti, maximálně. Jaggerovi nebylo rozumět skoro nic, tím pádem to pro mě byla nepoužitelná hudba.

Kapacita CD "Beatles In Blue(s)" je téměř naplněna, jsou nějaké písně, které byste tam měl ještě rád a nevešly se?

Nevyřadil jsem žádnou, i když je pravda, že původně jich mělo být osmnáct. Ale když jsem zjistil, že už šestnáct je až až, tak jsem poslední dvě ani nenahrával. Možná je jednou někam přiřadím. Jinak spektrum písniček, ze kterých jsem vybíral, je samozřejmě obrovské, nebyl by problém jich hned vybrat dalších šestnáct.

Při pohledu na muzikantskou sestavu na desce se zdá, že jste dal dohromady snad všechny hudebníky, se kterými jste v posledních letech nahrával. Jak to fungovalo muzikantsky, jak si jednotlivé sestavy rozumějí?

Ano, jak jsem to počítal, je tam dvacet osm muzikantů a zpěváků, ale původní představa byla úplně odlišná. Myslel jsem, že to bude velmi komorní album. Klavír, basa, bicí, že to bude zvukově víc do jazzu...

... že vás přerušuji, jaké tři muzikanty byste zvolil?

Já jsem začal nahrávat s Gabem Jonášem (klávesy - pozn. red.), Jurou Griglákem (baskytara - pozn. red.) a bubeníka jsem nevěděl. Tak jsme první čtyři věci nahráli naživo bez bicích. Když jsem je potom poslouchal, začal jsem zjišťovat, že výsledek bude potřeba ještě dokreslit nějakými dalšími nástroji, zároveň jsem chtěl něco přidělat s mojí stabilní sestavou Bandu, takže jsem další písničky nahrál s nimi. A tak jsme pomalu doplňovali a doplňovali, různě se to kupilo, tu to chtělo ještě harmoniku, tu nějaké sólo, tu doplnit kytaru... Zapojil jsem i svého syna na klávesy a ten za mnou po chvíli přišel s výtkou, že to dělám hrozně narychlo, že by si nahrávka zasloužila víc klidu, hlubší práce, popřemýšlení. Dával mi za příklad podle něj mé nejvíce proaranžované a promyšlené album "Je to stále tak...", ze kterého byla cítit jasná koncepce. Tak jsem mu řekl, dobrá, dávám ti šanci, svěřuji ti produkci alba. V té další fázi se tím tedy dost zaobíral a konečný výsledek, aranže, rozhodnutí kdo bude hrát co, je dost jeho dílo.

Váš zpěv jste nahrával živě, nebo je doplňovaný až posléze?

Ano, všecko živě. Měl jsem tedy vlastní stopu, abych měl eventuelně šanci něco opravit, ale řekl bych, že tak pětadevadesát procent je nahraných naživo.

Co vás vedlo k tomu, že jste na desku přidal ještě jednu trochu ukrytou píseň, druhou verzi "Day Tripper"?

Je tam takzvaný "hidden track" písničky "Day Tripper". Ten původně vzniknul jako první, šel jsem s ním do společnosti Gratex, kde mi na tu píseň měli vyrobit klip. Ale když jsem tu písničku poslouchal, pořád se mi na tom něco nelíbilo. Nějak to nešlapalo, něco mi tam vadilo. Dal jsem jim tu nahrávku, a když se už chýlilo k natáčení klipu, řekl jsem si ne, budu celý život poslouchat něco, s čím nejsem spokojený. Tak jsme zašli ještě do studia, s trochu jinými hudebníky, s novými vokalisty, potom, co už všechny ostatní písně byly zmixované a nahráli ji ještě jednou. Pak jsem teprve byl spokojený. Když jsem posléze nahrávku znovu donesl do té firmy, oni mi řekli, že se jim víc líbí ta stará. Tak jsme se dohodli na kompromisu, z té staré jsme vyrobili "hidden track", novou jsme dali oficiálně na CD, klip natočili na první verzi "Day Tripper".

Nad grafickou podobou desky jste měl nějakou supervizi? Brouk na vaší hlavě uprostřed a v rozích náčrty tváří členů Beatles na titulní straně... to, zvlášť vedle samotné hudby, má dost popisný ráz.

Mám svého výtvarníka, Marka Ormandíka, který se mnou dělal už čtvrté album a jediné kritérium, co jsem mu dal, bylo, aby tam nebyla žádná moje fotka. Takže on mě nakreslil a v tom, co si tam přitvořil, jsem ho nechal. Nechal jsem mu volnou ruku. Je to velmi sympatický, tvořivý, pokojný člověk. Ano, je to do určité míry popisné, je tam brouk a ještě čtyři hlavy, ale tak to pojal a já jsem spokojený. Vím, že umělci potřebují mít volný prostor a není dobré je nějak napomínat.

Není "Beatles In Blue(s)" začátkem série dalších desek coververzí? Máte ještě někoho, komu byste chtěl věnovat celou desku?

Není to špatný nápad. Přiznám se, že mě baví předělávat písně, vyrábět coververze. Uvidíme, třeba ještě něco vznikne, zatím nemám žádný tip, na co bych chtěl sáhnout a poškodit to. Důležité by bylo, aby to byla věc, kterou znám dobře, od které by se dalo odpíchnout.

Když jsme spolu hovořili naposled, tvářil jste se pozitivně na spolupráci s moderními technologiemi a DJi, kteří s nimi mají zkušenost, postoupil jste od té doby v tomto směru někam?

Ano, určitě se od té doby něco stalo. Na desce "... v najlepších rokoch" je písnička "Nevyznám sa v krížovkách" a tu si vybrali kolegové z brněnské kapely Radium.nfo a udělali na ni remix. Zatím nikde nevyšel, ale máme ho, takže třeba se někde objeví. To je jedna věc a v podobném duchu jsem přikročil i k písni "Got To Get You Into My Life" na nynější desce. Alespoň trochu jsem se tomu způsobu hudební řeči chtěl přiblížit, abych se mu úplně neuzavíral. Je celá udělaná na computerech a je v takovém elektronickém duchu. Luboš Priehradník je velmi šikovný a tvořivý člověk a jsem velmi spokojený s tím, jak to udělal. Kdybych někdy chtěl s někým v něčem takovém pokračovat, tak bych si vzal zase jeho, on přesně vytušil, jak by to mělo vypadat. Také to není jen DJ, ale hlavně muzikant, což je pro mne důležité.

Vaši předposlední studiovou desku vydalo česko-slovenské vydavatelství Millenium records, pod "Beatles In Blue(s)" je podepsán brněnský vydavatel Indies. Dá se to vysvětlit tak, že jste defintivně změnil vydávající firmu?

Millenium je dobré vydavatelství, ale myslím, že se jim nepodařilo docílit většího ohlasu desky v médiích, hlavně v rádiích, toho jsem očekával víc. Rozhodl jsem se tedy, že projekt s Beatles vydám sám. Tak jsem také učinil na Slovensku, v Čechách jsem si našel partnera, Indies, a zatím jsem vcelku spokojený, jedná se o etablované vydavatelství, mají svoje vychozené chodníčky, distribuci, tak doufám, že to půjde dobře. Nemyslím ale, že "Beatles In Blue(s)" by byla rádiová deska, tímto směrem naše snahy nepůjdou.

Jak mnoho poznamenají písně Beatles váš koncertní repertoár?

Určitě se tam objeví. Samozřejmě záleží dost na sestavě, se kterou budu zrovna vystupovat, neboť je celkem problém to nacvičit. Některé písničky jsou také typicky studiovým výrobkem a na pódium by ta jejich mohutnost a vokály nešly přenést. V současnosti hrajeme asi tak deset věcí s mojí kapelou, tedy Bandem v sestavě Tatár, Buntaj, Gašpar, Žáček. Hrajeme tak už dlouho a dopracovali jsme se k velmi dokonalé komunikaci. Jenže se zase chystá turné Teamu a potom turné Kirschnerové, takže nevím, jestli nebudu mít chvilku pauzu, neboť oni budou hrát tam. Budu se snažit ještě něco nacvičit s kapelou mého syna, zkrátka chci ty věci hrát, nedělám hudbu proto, aby zůstávala jen na deskách. Živím se hraním a hraní mě zajímá jako každodenní chlebíček.

Na křest desky v pražském Vagónu na 23. dubna přijedete s kým, jak bude koncert vypadat?

Bojím se, že křest nebude tak honosný jako u poslední desky ve Futuru, stojí to peníze a nemá to kdo zaplatit, potřebovali bychom sponzora. Snad budou dechy, určitě nějací hosté, mluvili jsme s více lidma, vzpomínám na Dana Bártu, Marka Hlavicu, Ondřeje Konráda, ještě přesně nevím, určitě to bude na plakátech.

Co bude dál, máte už zaděláno na další slovensky zpívané album?

Zatím nemám nic konkrétního. Pomalu sbírám texty, mám jich pár od Rusiňáka, až jich bude víc, eventuelně bych se do toho pustil. Co se týká nahrávacích plánů, pohrávám si s myšlenkou, že bych mohl udělat nějaké album s Gustav Brom Big Bandem, to je v současnosti taková slovensko-česko-moravská formace, myslím, že celkem dobrých muzikantů a aranžérů. Pak nás oslovilo jedno vydavatelství v Bratislavě, abysme s Gabo Jonášem vytvořili desku jen v duu klavír a zpěv, ještě Jana Koubková se mi připomněla, že bysme spolu mohli nahrát nějaká dueta. Kromě toho můj další sólový projekt, ale s tím bych rozhodně nespěchal a nechal ho napřed uležet. Ono není problém nahrávat a vyrábět nové věci, ale je třeba pomyslet na to, že desky je také třeba prodávat, a tak velký nával by trh nesnesl.

Není dnes výjimkou slyšet hlasy o renesanci popularity bluesové potažmo obecně jazzové hudby. Jak se na to díváte jako aktivní muzikant?

Já jsem přesvědčen o tom, že kombinace jazzu, r'n'b a populární hudby je přesně klíč k dobré hudbě v budoucnosti. Jen na této bázi může vzniknout. Třeba rap, zejména černošský rap, považuji též za další stupeň toho, co začínalo gospelem, různými "work songy", přes blues a funky.

Díky za rozhovor.