Název skupiny Afrocelts (zkratka z dřívějšího Afro-Celt Sound System) dost dobře ukazuje, co lze od téhle party čekat, pokud ji neznáte. Kombinace prvků "afro" muziky s těmi keltskými se může zdát zvláštní, ale ve world music je možné všechno a zde to funguje. Ta parta není jen tak nějaká, v projektu a nyní čím dál víc kapele, se sešli špičkoví muzikanti z obou stran.

Nová deska "Seed" přichází po třech pod hlavičkou delšího názvu. Spojení afrických a keltských složek se odehrává dost zřetelně. Afrika dodává rytmy, způsob vokálu a někdy i zpěv samotný, či barvu exotičtějších nástrojů. Kelty zastoupené nejpovolanějšími Iry nelze přeslechnout díky nezbytným houslím, ale dojde i na táhlé tóny píšťal či dud. Irové asi dodávají i místy "rockovější" nástroje (basa a kytara), napříč kulturami jde použití naprogramovaných bicích.

Výše uvedené schéma platí v první a titulní skladbě, ale ne výhradně. V "Nevermore" se více činí naprogramované bicí, doplněné perkusemi, ale hlavně vokál je "evropský". Nejen melodickým ukotvením v "rockpopové" produkci (i když inspirace v táhlých afrických zpěvech nelze popřít), ale hlavně vybranými vokalisty, střídající se žena/muž. Není to nejlepší skladba, ale jako singl by mohla posloužit dobře. V "The Other Side" se postupně zvýrazní rychlé naprogramované rytmy v pozadí, evokace našich Hypnotix není úplně od věci (i když zde chybí výraznější basa). Zklidnění v následující skladbě přichází v pravou chvíli, variace na irský jig v druhé části je docela zajímavá. Meditativní, asijsky znějící "Rise" plynule přejde do nejchytlavější věci alba - "Rise Above It", která ukazuje Afrocelts v kostce, ostatně není divu, když má deset minut. Zaujme (a někoho možná popudí) také evidentní napodobeninou stylu zpěvu Bona z U2. Další dvě skladby nevybočují z výše řečeného, pouze tu více, tu méně jednotlivé složky mají hlavní slovo - "Deep Channel" je převážně téměř klasickým jigem, ovšem podepřeném pádícím rytmem. V pomalé "All Remains" jsou afro i keltské prvky utlumeny, dojde i na orchestrální smyčce, ale nechtějte po mně označení, o co jde. Poslední skladba vám bude už známá, jde totiž o instrumentální verzi "Nevermore" a ačkoliv není špatná, mohli si ji odpustit.

Ostatně k délce skladeb - jednou z rolí hudby na africkém kontinentě je uvedení do určitého tranzu repetitivním opakováním stejných rytmických vzorců. Proto by nemělo překvapit, když na desce najdeme skladby okolo sedmi minut. Ne že by to vždy bylo nutné, ale přesto oproti jiným skladbám jiných kapel to zde vadí tak nějak méně.

Kromě pravidelných členů kapely se v muzice Afrocelts vždy dostalo na četné, mnohdy slavné (ne z rubrik Spye) hosty. Ani tahle deska není výjimkou. Díky nim jsou skladby pestřejší, i když právě nová deska je oproti starším produkčně více učesaná. A nová deska je taky méně bohatá rytmicky, je jemnější, ne tak nadupaná energií. Možná i s tím souvisí úprava názvu. Nicméně i tak jde o velice příjemnou příležitost ochutnat z barvitého světa world music. K tomu také přispějí stránky kapely.