Nakonec se oním následovníkem stalo album "Darkness on the Edge of Town". Ne že by snad nutně potřebovalo oprašovat - snad jen jako vzácný klenot Springsteenovy diskografie, na jehož bedra padl nevděčný úkol stát se tím úhelným kamenem, který zpěvákovu kariéru buď nakopne, nebo odešle do vod zapomnění. Album vyšlo v červnu 1978, pojďme si nyní připomenout, co jeho vzniku předcházelo a co se na něm nepochybně odráží.

Rok 1973 byl pro amerického zpěváka a kytaristu Bruce Springsteena celkem úspěšný. Stačil solidně nakopnout svou muzikantskou dráhu pod vlastním jménem (a samozřejmě s už tehdy nezbytným E-Street Bandem). Vyšla mu hned dvě alba, "Greetings From Ashbury Park, N. J." a "The Wild, The Innocent & The E-Street Shuffle", o nějakém zázračném vstupu do hitparád či snad zásahu širšího publika se ale dalo mluvit jen stěží. V žebříčcích nejprodávanějších desek se sice objevily obě kolekce, ani jedna však nedokázala překročit magickou padesátou příčku. Alespoň tedy v Americe - v Británii se dvojka propracovala až na třiatřicátou pozici.

Oním skutečným vstupem do mainstreamu se stala až dotažená nahrávka "Born To Run". Světu a hlavně domovským Spojeným státům (číslo tři v žebříčku Billboard) představila Springsteena jako vyzrálou rockovou hvězdu, která dovedla přirozeně skloubit písničkářský étos stadionových show, které jsou opulentní, přesto si na nich každý divák připadá, jako by byl doma v obývacím pokoji. To je ostatně něco, co se Bossovi daří dodneška.

Ztělesňuje to lepší z amerického snu - píli, vytrvalost, hrdost na svůj původ - nikdy se na své cestě vzhůru nevzdal své řekněme sociální citlivosti a schopnosti poukazovat na problémy obyčejných lidí. Na rozdíl od řady jiných kolegů z branže to není laciná salónní póza, ale přirozená součást osobnosti. Zároveň jsou tyhle postoje v jeho tvorbě jen latentně přítomné, ne militantně tlačené dopředu. Centrem byl vždy příběh. Nepřikrášlovaný, uvěřitelný, ne nutně s happy-endem. Šťastné i nešťastné vztahy, cesty po nekonečných dálnicích, válka ve Vietnamu, rozpad hodnot, postavení chudých, městská poezie, která se (většinou) obejde bez patosu a klišé. Je to tak snad na každé jeho řadovce. A "Darkness on the Edge of Town" je pro mě jedním z vrcholů jeho diskografie.

Temná deska je v žebříčku pěti set nejlepších alb historie dle časopisu Rolling Stone na 150. příčce. Pro jejího autora je odklonem od jistého idealismu a naplněním touhy utéct z "Born To Run" k mnohem sevřenější tvorbě. Tři roky mezi oběma nahrávkami byly vyplněny složitými právními tahanicemi ve snaze zabezpečit si svou tvůrčí svobodu. Je zde patrný i méně komerční přístup. Ačkoliv jsou na albu nezpochybnitelné hity, přesněji řečeno stálice koncertních setlistů, má "Darkness on the Edge of Town" v mnoha ohledech parametry koncepční nahrávky. Odráží se v ní nejen proměňující se vnitřní svět autora, ale i vnější vlivy, například punk rock.

Desítka skladeb nabízí to nejlepší, čeho byl tehdy The Boss schopen (jak ostatně ukazuje v roce 2010 vydané dvojalbum "The Promise" s nově dokončenými odřezky z dobových sessions). Začátek patří jednomu z nejvýraznějších výkopů rockové hudby, dunivým nástupem bicích Maxe Weinberga a pianovým riffem ve skladbě "Badlands". Na scénu uvádí v té době Springsteenův oblíbený typ rozhněvaného mladého muže, který chce uchopit život do vlastních rukou, ale tak nějak trochu tápe ("I'm caught in the cross fire I don't understand"). Z téhle divočiny se snaží vybřednout, ale na konci stejně mizí v oné temnotě na kraji města.

"Badlands" a titulní kus desku nepřímo rámují. To, co je mezi tím, by se dalo stručně popsat jako snaha o překonání překážek, které společnost tomuto hledání sebe sama klade. Pocity vyvržení (hrubá, polokřičená "Adam Raised A Cain" pohrávající si biblickou aluzí), teeneagerská erotická fantazie v gradující "Candy's Room", snaha o to ubránit si vlastní ego ve střetu se starší generací ("Promised Land"), oběti, které je potřeba položit na oltář úspěchu ("Prove It All Night"). Všechno to jsou svým způsobem srážky s realitou, která nutně proniká do idealizovaného pocitu svobody ("On a rattlesnake speedway in the Utah desert / I pick up my money and head back into town / Driving 'cross the Waynesboro county line / I got the radio on and I'm just killing time" - opět "Promised Land"). Všechny springsteenovské ingredience jsou přítomny, dostávají ale jiný, podstatně temnější rámec.

Pomáhá jim i hudba, v níž je patrné jakési vnitřní napětí. Jako by se v ní odrážel svár v duši právě onoho rozhněvaného mladého muže a de facto i Springsteena samotného. Melodie jsou v refrénech charakteristicky chytlavé a velkolepé, sloky jsou naopak zpívané celkem jemně, v jediné plynulé, relativně úzké melodii bez velkých kliček a ozdob. Místy se autor obrací téměř k mluvené řeči, která je přesto specificky zvlněná - jako v "Something In The Night" či v "Racing In The Street" - a v každém případě ji nese kupředu téměř všudypřítomný zvonivý klavír Roye Bittana. Ale i tento rozpoznatelný trademark muzikantovy hudby má svoji opozici - dunící, výrazné bicí vytvářející jakýsi temný, osudový, podtón veškerého konání.

Temná deska sice Springsteenovi nevynesla tak vysoké pozice v žebříčcích jako její předchůdce - její pátá příčka je vlastně druhá nejhorší pozice v celé zpěvákově kariéře, nebudeme-li počítat první dvě alba - zkouškou času však prošla beze ztrát. Nadčasové téma, sevřená hudební forma, nepřítomnost vaty, charisma protagonisty. To jsou ty základní ingredience a tady se sešly v míře vrchovaté.