Hiphop se z prostředku pro vyjádření postojů těch, kteří mluvit nemohli, stal mainstreamem. Dnes je tak tou nejviditelnější slupkou ten nejvíce vyprázdněný, do sebe zahleděný derivát sebe sama, tupý obraz jakéhosi uzavřeného světa. Obsah, moderní poezie velkoměsta i platforma pro vyjádření se utopily pod nánosem klišé a póz. Naštěstí je tu stále ještě škatulka alternativního rapu, která ukazuje, že jako umělecká forma má tento žánr stále co říct - a dovede to říkat v podobě, která umí být bytostně originální. Nevyjde to vždy, občas se ovšem podaří uhodit hřebíček na hlavičku.

Domácí projekt Bartleby, který tvoří mistr republiky ve slam poetry TKCR a kontrabasista kapely Ponk Jakub Nožička, odhlédl od městské rapové poetiky a obrátil se k pomyslným kořenům - k nástroji, který snad nemůže být lidovější, k cimbálu. Spojení, které zní divně, neobvykle a nepravděpodobně, určilo zvuk celého alba "#Happines". Je to folk(lór)-rap? To ne, ale ona lidová notečka je jasně slyšet.

Výsledkem je zvukově barevná kolekce, která s cimbálem tvůrčím způsobem manipuluje a přesazuje jej do značně odlišných kontextů. Ty rozhodně nejsou lidově nezávazné, naopak: rap dvojice Bartleby je ostře kritický a nekompromisní v té nejlepší tradici stylu. Dotýká se politiky, ekologie, rasismu, vlastních dějin i lidských vztahů. Pokud někdy dojde na klišé a silácké řeči, je v tom jasně ironický osten a pokoutná střelba do vlastních řad. Texty jsou výrazně sofistikovanější, než je aktuálním standardem. Libují si v paradoxech - setkává se tu piko se Sartrem, antické mýty s jazzem i cimbál s tepajícím beatem. TKCR si hraje s frázováním a rozbíjením slov ("Detox" s hostující Kleopatrou), samply i pro hiphop netypickou posmutnělou baladičností.

Dvojici ovšem neschází ani sebeironie - ať už v samplovaných promluvách o folklóru a lidových písních, či v odlehčeném shazování vlastní tvorby ("Jsme old-school jako Pink Floyd," deklamují v rozhoupané a saxofonem ozdobené "Summerfunk"). Pár slabších momentů se najde, například s ohledem na kontext trochu prvoplánová úvodní skladba "Infekční" či některé lehce samoúčelné verše, jež se jednou za čas objeví. Není to však nic, co by ničilo jinak velice pozitivní dojem. A koneckonců, celé to může být jen promyšlená hra s vlastním žánrem.

"Váš klasický shit zničí moje avantgarda." To jsou nádherně nadnesený slova songu "Su fakt dobrý". Mohla by posloužit jako sebevědomé motto desky. "#Happiness" má potenciál načechrat vody domácí podoby rapu. Vlnobití to ale asi nebude, Bartleby se nejspíše nestanou věrozvěsty nějaké nové rapové vlny. Rozhodně jim však nelze upřít svěží přístup k věci, který má vzácnou schopnost zaujmout i publikum stojící mimo stylový okruh. A to se musí vždycky ocenit.