Božská Gaia Mesiah aktuálně pracuje na nové studiovce, ve volných chvílích ale oprášila i trochu toho staršího materiálu. Výsledkem je bestofka "Refresh in Golden Hive Live". Kolekce dává nahlédnout pod pokličku hitům starým skoro dvě dekády, otiskuje do nich ale současnou energii a formu skupiny.
Comeback této energické formace mi přijde stále jako ze snu. A doufám, že se z něj jen tak neprobudím. Ještě teď si pamatuji svůj výraz ve tváři, když jsem četla novinku, že se moje modla ze středoškolských let vrací na scénu. Nakonec tehdy díky bohu nezůstalo jen u koncertů. Následovaly další šňůry a především skvělé, nadupané album
"Excellent Mistake". Naštěstí teď nemusíme čekat dlouhých jedenáct let -
Gaia Mesiah plánuje novou studiovku už na příští rok. Čekání na ně navíc fanouškům zkrátí letošní atypická bestofka.
Proč atypická? "Refresh in Golden Hive Live" totiž nenabízí jen prostě sesbírané hity. Kapela se zavřela do studia a deset starších a snad i největších a nejznámějších songů z prvních dvou řadovek natočila naživo. Vsadila přitom opět na producenta Amáka. Ten se skvěle zhostil už comebackového počinu, do nějž se mu poprvé podařilo věrohodně otisknout živelnost a rockovou energii téhle bandy.
A v dobré práci pokračuje i zde. Písničkám dodal novější kabátek, zkrátil je, zrychlil a celkově oživil, aniž by je zároveň výrazně změnil. Což je dobře. Všechno sedí, jak má. Nahrávka je autentická a jde s dobou. Tracky jsou barevnější a košatější, více si hrají se zvukem. Instrumentace je bohatější - vícero nástrojů jednotlivé skladby odlehčuje a dodává jim nadhled.
Na albu hrají prim především kousky z povedeného, dnes již kultovního debutu "Ocean". Druhou studiovku "Alpha Female" reprezentuje třeba hned úvodní pozvolná, spirituální, šamanská "Under A Crescent Moon". "Gaia Mesiah" je na rozdíl od originálu jaksi klidnější, uhlazenější (to platí i o celé kolekci), navíc se dvěma předehrami. "Journey to Ixtlan" a "Blueberry Day" jsou zkraje okořeněné radostným smíchem ze studia, "Ocean" pak nápaditým dovětkem. Zmiňovanou "Journey to Ixtlan" zdobí kytarové sólo, stejně jako v "Ocean", kde je zarytou nutností. Vše končí nejhravějším mírumilovným nářezem "Happy People".
Za zmínku stojí rovněž vizuál - je totiž jakýmsi zrcadlovým překlopením barev loňské nahrávky. Barvy jsou ostré, řízné a stejně výrazné jako skupina sama. Marka překvapuje v "Alpha Female" svou vyzpívaností a v "Black Bridge" hlubokým řevem, který by jí mohl závidět kdejaký metalista.
Gaia Mesiah se s bestofkou popasovala dobře. Tracklist má hlavu a patu a živé provedení odráží aktuální kapelní formu, živelnou, energickou a sehranou. Zlatá éra Gaiy jistě nekončí. Možná i díky tomu, že byla vždy svá a její výrazný rukopis nekopíroval trendy, její hudba funguje i po tolika letech. Země se zkrátka točí dál kolem svého Slunce a my fanouškové opět tančíme kolem kultu těchto divoženek.