Skupina Harlej si na domácí scéně za čtvrtstoletí své existence vybojovala téměř neotřesitelnou pozici. I přes neochvějný humor a zábavnou notu to však neměla vždy jednoduché. Po překvapivém odchodu zpěváka Vládi Šafránka se její do té doby stabilní pozice otřásla a nebylo jasné, kam další cesty povedou. Rekrutování Tomáše Hrbáčka však do žil kapely vlilo novou krev a energii a dnes je jeho vokál rozpoznatelným znakem její tvorby.

"Smutku dávám sbohem" je již sedmou řadovkou formace a z materiálu je cítit vzájemné souznění všech jejích členů. Skladby skvěle pasují na Hrbáčkův chlapský rockový hlas, rovněž texty z pera navrátilce Tomáše Miřátského, který s kapelou spolupracoval na prvních osmi studiovkách, působí z jeho úst uvěřitelně.

Stejně jako každé harlejácké album i tohle nabízí několik vyložených hitovek. Velmi povedená je melodická "Nejsem zklamanej", kterou zdobí chytlavý refrén a lidský text, tedy ingredience, pro které má fanouškovská základna tyhle chlapy ráda. Lehkým nádechem romantiky potěší nostalgicky vyznívající "Tančíš v dešti" a "Až tady jednou nebudu", které vyloženě křičí autorstvím zmiňovaného Miřátského.

Nejvíce pak překvapí výmluvná vztahová skladba "A já tě nechci", v níž si skvěle zahostovala Supice ze Tří sester. Muzikanti píseň přizpůsobili její osobnosti, a tak nese klasické rysy její domácí formace. Zařazením duetu se deska zdárně překlopí do své druhé poloviny, ve které potěší zejména baladicky zasněná titulní píseň.

Novinka ale nestojí jen na zmiňovaných partech. Celá kolekce je skladatelsky silná a vyrovnaná a jako jedna z mála v diskografii Harleje nemá vyloženě slabého místa. Tihle pražsko-mostečtí bardi po letech už vědí, co jim sluší, a od experimentů dávají dlouhodobě ruce pryč. Nikdo od nich nečeká žádné hlubokomyslné rozumy ani dlouhá kytarová sóla. "Smutku dávám sbohem" je melodické, chytlavé a zábavné dílo a Vláďa Šafránek, dívající se na své spoluhráče už z rockového nebe, by z něj měl radost.