A zatímco ona čtyřka - Metallica, Megadeth, Anthrax a Slayer - jede spíše z podstaty (čest výjimce Anthrax: čtyři roky stará "For All Kings" je podařená deska) nebo rovnou skončila (Slayer), kapely stojící na onom vnějším okruhu jsou na svém druhém vrcholu kariéry. To je i případ Testament. S "Dark Roots of Earth" (2012) nasedli na vítěznou vlnu, s "Brotherhood of Snake" (2016) skvělou kondici jen potvrdili a svou neutuchající sílu jasně prokázali nejen jako jedna z hvězd loňského festivalu Brutal Assault (a samozřejmě dalších akcí), ale i aktuální deskou "Titans of Creation".

Pohled na stopáž může vyděsit - bez dvou minut hodina v žánru málokdy věští cokoliv dobrého. "Titans of Creation" je ale jiné: dvanáct skladeb dýchá obrovskou energií, o které by si řada dosud aktivních veteránů mohla jen zdát. Testament očividně nehodlají usnout na vavřínech, které jim právem vynesla předchozí kolekce. Pokračují v nastoleném trendu aktuálního thrashe, poučeného, zkušeného a do detailů propracovaného, který nemá potřebu vykrádat sama sebe.

Na tempu se neubírá a navzdory délce skladeb, které mají v průměru více než čtyři minuty (a nejsou to tedy přímočaré, na kost ohlodané vypalovačku v duchu znič a zmiz), se nekonají ani nějaké hody plné nečekaných zvratů. Jsou to sevřené celky, jež ve většině případů jedou v jasně určeném tempu, které diktuje Gene Hoglan. Těžko však kupodivu mluvit o jednorozměrnosti na straně rytmu. Sám bubeník má ve své hře dost prostoru na finesy, na cílená zaškobrznutí i na lehká vykolejení z tempa, která celku dodávají na napětí a nečekanosti. Bicí jedou v obdivuhodné souhře s kytarovým tandemem Skolnick - Peterson. Těžké riffy i blesková sóla, oba gentlemani s kytarami jsou jako jeden tým, hrající v dokonalé symbióze. Takový duel/dialog sólo vs. riff ve "False Prophet" či kovová závěrečná miniaturka "Catacombs", to je radost poslouchat!

Opomenout mocný hlas Chucka Billyho by bylo trestuhodné. Sekaný i schopný vyklenout melodii, přesvědčivý za všech okolností. Jen se do něj nějak více začala vkrádat hetfieldovská manýra, jakési melodicky rozvlněné zakončení frázi, kterého je na desce možná až trochu moc. Ale čert to vem. Testament se daří neupadnout do kolovrátkové thrashovitosti, riffy jsou na "Titans of Creations" svěží, v mnoha ohledech skutečně titánské. Ona srostlost kytaristů je jasně patrná i ve vztahu k ostatním členům bandu. Prezentuje se jako celek, jako tým táhnoucí za jeden provaz, který si je jasně vědom svého cíle. Výsledku pomáhá i vydařený zvuk, hutný, přesto ne velkolepý a zničující na úkor čitelnosti.

Na hodnocení letošního podivného hudebního roku je pořád trochu brzo. Už v tuhle chvíli je však jisté, že Testament se budou opět hřát na výsluní žánrových žebříčků. Oprávněně. Tihle veteráni totiž nakopávají zadek nejen svým generačním souputníkům, ale i skupinám o mnoho let mladším.