Svého času kytarový inovátor a muzikant, který byl svou hrou, rozpoznatelnou už na dálku, schopný utáhnout plochu dlouhohrající desky, se ve druhé dekádě jedenadvacátého století poněkud zapouzdřil. "Shapeshifting" je totiž až pohříchu pohodlné album. Na celé jeho ploše skutečně není mnoho míst, ze kterých by bylo patrné, že je Joe Satriani skutečně tím, kdo kdysi posouval hranice toho, jak lze kytarovou hru vnímat.

Zpívá zde jen kytara, uvolněně usazená na přímočarém bigbítovém spodku. Takový koncept je co do zvukové palety a možností celkem omezený, a je tak do jisté míry i pastí. A Satriani se do ní v posledních letech chytá až moc pravidelně. Jakkoliv jsou to hezké melodie i působivé riffy, nejpozději v polovině desky posluchačova pozornost upadne. Ono to totiž zní všechno tak nějak podobně. Naštěstí také, a to je pozitivní dědictví předchozí řadovky, se hudebník ani tentokrát nevrátil k rychlým a dnes již notně vyčpělým běhům po hmatníku. Klidnější, neexhibující část jeho tvorby hraje prim. Naštěstí. Ale že by to zas tak moc dokázalo pomoci, to se žel říct nedá.

O to více pak z celku ční skutečná vytržení, odskoky do jiných stylů, než je onen satrianovský kytarový bigbít. Proč na ně ale musíme čekat tak dlouho? Třeba v případě poloakustické "Yesterday's Yesterday" až na úplný konec. Nebo proč se už názvem upozorňující - bacha, posluchači, tady se bude citovat! - "Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me" Satriani vlastně pustil jen do lehkého polechtání odkazu těchto umělců? Kde je ta odvaha, kterou před lety ukázal na kolekci "Surfing With The Alien" a která ho vystřelila na hvězdnou oblohu?

Jako by už se mu dále nechtělo objevovat nové dimenze vlastního nástroje. Co však nelze popřít, je fakt, že na technických schopnostech kytarista neztrácí. Rovněž ctí míru v tom, kdy dávkovat bleskurychlé sólo a kdy se spíše vydat cestou lehkého riffu či křehké melodie. Jenže prakticky všechno už jsme v mnoha obměnách slyšeli. Ne, není nutno na každé studiovce měnit styl jen proto, aby muzikant uspokojil ucho zhýčkaného kritika. Tak okaté hraní na jistotu a sveřepé držení se na pomyslném vlastním pískovišti ovšem taky není dobře. "Shapeshifting" není špatná deska, jen prostě nepřekvapí. A u formátu pana Satrianiho je to poněkud škoda.