Nejdelší stopáž, největší časový rozestup mezi nahrávkami a vůbec poprvé je na přebalu desky použitá skutečná fotografie. Zachycuje tající ledovec v Norsku a má ji na svědomí uznávaný mořský biolog a fotograf Paul Nicklen. Právě téma ochrany životního prostředí pulzuje celou deskou a koncepčně ji rámuje. Naštěstí mají Pearl Jam co říct i hudebně. Na "Gigaton" si totiž stále udržují svůj autorský nadhled, který je nikdy neopustil.

Seattleští matadoři, kteří byli po zásluze v roce 2017 uvedeni do Rokenrolové síně slávy, vlastně nikdy vyloženě špatnou desku nevydali. Každá si držela určitý standard - i díky velmi osobitému rukopisu, ze kterého kapela nikdy neustoupila. Přesto má novinka čím překvapit. Je poměrně poklidná a jen místy hardrockově vibruje ("Quick Escape", "Dance of the Clairvoyants", "Never Destination") či nutí k tanci ("Superblood Wolfmoon").

I proto je to kolekce vesměs nehitová. Žádná skladba výrazně nepřevyšuje ostatní a žádná nemá tendenci se podbízivě zalíbit napoprvé. "Gigaton" po posluchači vyžaduje spíše soustředěnější poslech a trpělivost.

Když však Eddie Vedder v písni "Seven O'Clock" svým stále podmanivým vokálem téměř folkově vypráví a rytmika v pozadí jen příjemně rezonuje, nelze nepodlehnout. Ani akustickým kytarám v malebně konejšivé "Comes Then Goes".

Pearl Jam prostě příjemně stárnou a jde jim to zdárně. Ostatně i své politické rozhořčení zkrotili do jediného pobouřeného textu v písni "Quick Escape", kde si taky alespoň trochu kopli do Trumpa. Hudebně ale album nijak nebouří. Pluje proti proudu řeky trendů a uchovává si původní grungeový ráz, byť původní kouzlo žánru tu prosvítá jen díky nostalgii.