24.03.2020 08:30 - Jiří V. Matýsek | foto: Invictus Productions
Třetí deska je klíčová, třetí rozhoduje, praví jedno dlouze tradované klišé. Slovenští metalisté Malokarpatan právě nyní to svoje třetí album vydávají. Předchozí dvě je etablovala na jeden z nejnadějnějších místních spolků, kolekce "Krupinské ohne" by tedy měla jejich pozici utvrdit. Povedlo se?
Je až z podivem, že domácí metalové stříbro nachází výraznější odezvu za hranicemi.
Root jsou kultem doma i v cizině, na
Master's Hammer přísahá dlouhá řada muzikantů z celého světa. A novější spolky, jmenovitě
Cult of Fire či slovenští
Malokarpatan, už rovnou hrají více ve světě než u nás. A druzí jmenovaní vydali na jarní rovnodennost nové, napjatě očekávané album "Krupinské ohne."
To už vyšlo rovnou na labelu Invictus Productions, který sídlí v irském Dublinu. Ambice bratislavské pětice tak rozhodně nejsou malé. Sebevědomí je však na místě. Malokarpatan mají zboží, které se bude prodávat. Jsou dostatečně sví, mají svěží, byť v minulosti a vlastních vzorech pevně zakořeněný přístup a s lehkostí čerpají z barvitého světa skazek, pohádek a příběhů rodné země. Výsledek je rozmáchlý, epický, hudebně barvitý, a i když pohled do tracklistu odhalí pouhých pět položek, posluchači se dostane vrcholně uspokojivé porce podařeného metalu.
Skladby v sobě totiž skrývají řadu přeryvů a zvratů, změn tempa i nálad. Někdy, jako ve třináctiminutovém otvíráku "V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož" (tyhle předlouhé názvy názvy jsou jedním z trademarků formace a přidávají jí ono specifické, mírně
váchalovské fluidum zvláštního magického světa), si až jeden říká, že je těch zlomů a skoků od dravých pasáží do akustických vyhrávek až moc. Ale ejhle - nakonec to funguje více než dobře a tento zvláštně rozháraný styl je jedním z nosných prvků počinu. Nepůsobí samoúčelně a celku propůjčuje potřebné napětí. Zároveň to vypadá, že Malokarpatan mají nápadů na rozdávání.
"Krupinské ohne" jsou velice svižnou kolekcí, která uhání vpřed - jako když vás ďáblové po dolinách honí - spíše v heavymetalovém než vyloženě blackovém či podobném tempu. Oproti předchozím nahrávkám "Stridžie dni" (2015) a "Nordkarpatenland" (2017) zde citelně přibylo melodií na úkor tvrdosti. Malokarpatan nejvíce čerpají z onoho proto-black metalu, z přístupu skupin jako
Venom,
Mercyful Fate nebo
Bathory, od temného growlu jsou schopni hladce přeskočit do klenuté refrénové halekačky (titulní kus "Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli").
Promyšlenému a dotaženému celku příliš nesvědčí nazvučení vokálu. Bez možnosti nahlédnout do textů se z něj při poslechu vynořují jen nesourodé útržky. A je to rozhodně škoda, ty zvráceně zábavné folklórní historky za pečlivý poslech stojí. A je to s podivem, neboť zvuk hudby samotné je velmi podařený: křehký v akustických pasážích, sevřeně hutný v riffových sekanicích, neztrácejí se ani použité samply z jakési zbojnické perly slovenské kinematografie.
Malokarpatan rostou. Daří se jim to, co se před drahnou dobou podařilo zmíněným Master's Hammer. Prorážejí za hranicemi hudbou, která má texty v mateřštině, která se hrdě hlásí k vlastním kořenům a vyprávění příběhů v tradiční formě lidových báchorek (zapomenout na operetu Štormovy bandy "Jilemnický okultista" snad nelze). Na rozdíl od nich však mohou Slováci už rovnou cílit do světa, nepotřebují k tomu pokoutně kopírované a šířené kazety. "Krupinské ohne" je zastihují v převelice silné formě. Stvořili si svůj styl a neustále se v něm posouvají kupředu. Bez kompromisů. A to je vždy hodno ocenění. Obzvláště u kapely, která je (téměř) naše.