S rozšířenými možnostmi tvorby hudby elektronickou cestou se těm smutným duším, jež tvoří komunitu s názvem gothic, dozajista otevřela nová pole uměleckého vyjádření. A troufám si tvrdit, že až do té míry, že kdysi docela výrazná vlna gothic rocku zůstala prakticky překryta nepřeslechnutelnou fúzí temné elektroniky a gotické hudby obecně. Nemusí to být nutně špatně, ale nové kapely aby jeden spočítal na prstech jedné ruky. Své o tom vypovídá i před třemi lety vydaná kompilace domácích souborů "Dark Tunes From Czech and Slovak Caves". Rockových věcí na ní byla rozhodně menšina, a když už zněly kytary, bylo to většinou v post-punkovém hávu. Jako by místní gothic-rocková scéna ustrnula s legendami jako XIII. století či Bratrstvo Luny.

A pak se zničehonic vynoří formace, která se k tradicím původní gothicrockové, rozostřenými kytarami nesené melancholie hrdě hlásí. Nazvala se výmluvně - Cathedral in Flames - a v listopadu loňského roku se poprvé studiově prezentovala s minialbem "Children of the Blackest Hole".

Jméno skupiny, její image, titul alba i jeho vizuální ztvárnění (černá v kombinaci s plameny; k dispozici je i sběratelská edice s dřevěnou minirakví s bonusovými materiály) - na první pohled je vše na svém místě. A v pořádku je všechno i při pohledu druhém, když spustíme jehlu na černou plochu alba.

Cathedral in Flames jasně vítězí stylovou čistotou. Až se jeden zdráhá věřit tomu, že má před sebou novou kapelu a ne album nějaké zapomenuté party z vrcholného období gothic rocku. Až tak dokonalá je to iluze. Sound pětipísňového EP (na vinylu se ho tak dokonce dočkáme dvakrát, na každé straně jednou) je mohutný. Bicí duní, kytary s basou malují své zamlžené plochy, občas, jako například v titulní skladbě desky, zacinká klavír. I texty songů jsou plné slz, chladných větrů, blízkých konců, tanců při měsíci či rudých aut jedoucích deštěm. Obrazy jak z Millerova komiksového "Sin City" - a ve své podstatě i žánrová klišé, bohužel.

V tom ostatně tkví největší neduh nahrávky. Jakkoliv působí posluchačskou radost, že máme tu čest s poctivým gothic rockem ze staré školy, jsou Cathedral in Flames natolik oddáni oblíbenému stylu a tak moc jej ctí, až nezbývá příliš prostoru na originalitu a svébytný výraz. V pětici písní dlí obrovský potenciál, jen ještě trochu čeká na rozvinutí. Výše zmíněné domácí stálice na nebi tohoto stylu mají dost možná pokračovatele, ten se ale teprve (doufejme) zrodí. Cathedral in Flames poněkud schází vlastní tvář, která by jim přidala na nezaměnitelnosti. Takhle zůstává jen pocit dobře odvedené práce zahraný tak nějak na jistotu.