Rozhlasový nebo televizní moderátor na pěvecké dráze u nás není nijak neobvyklým jevem. Zkusila to kdysi Tereza Pergnerová (to ještě v době, kdy spolu s tanečními formacemi devadesátých let, které hitparáda Eso mohutně podporovala, patřila k idolům tehdejší mládeže), po ní Bořek Slezáček s Raketou, Těžkej Pokondr a v poslední době třeba Vítek Havliš. Do téhle party samozřejmě patří i rádiový speaker Leoš Mareš.

Narodil se v Berouně a v Chebu studoval tři roky na Vysoké škole ekonomické. Spíš než vztahy na burze ho ale vždy zajímaly spíše vztahy partnerské, diskotéky a komentování v podstatě čehokoli. V osmnácti začínal na tamním rádiu Ergensis a v roce 1997 nadobro vyměnil kariéru ekonoma za rozhlasový éter Evropy 2. Cit pro finance, či spíše schopnost vyrobit z ničeho výnosný artikl mu však nechybí dodnes. Mareš má příjemný hlas a vždy ho živil mluvený projev, komunikace s posluchači a lidové vtípky na diskotékách. Je to suveréní showman a navíc pohledný mladík, a tak stačilo narapovat pár veršíků do známého hitu "Walk On By" od Young Deenay a smlouva na celou desku byla na světě. Debutu se prodalo výsostných třicet tisíc kusů (to také o něčem svědčí), a tak přesně rok po té vyšla další "veselá a trochu poučná" deska citlivého kluka - samozvaného pána kožichů.

Název "Minuty se vlečou" dal albu jeho první singl. I když chápu, že následující konstatování je také trochu laciné, nedá mi to, abych nenapsal, že je to pojmenování velmi trefné. Hlavně proto, že většinu z jeho čtyřicetiminutové stopáže tvoří písně pomalé, balady, či chcete-li ploužáky. Ty autoři hudby Daniel Hádl a David Solař většinou postavili na sladké kombinaci klavíru, smyčcových nástrojů a výrazných vokálech, o které se postarala mimo jiné i Helena Zeťová z kapely Black Milk. Hudební složka první písně, titulní "Minuty se vlečou", předchozímu popisu přesně odpovídá, textově pak kopíruje povedenější prvotinu "Tři slova". V obou případech jde totiž o vzpomínky na krásný vztah, který už jaksi není jako dřív a otevřenou otázkou jen zůstává, kdo že za to vlastně může. Duši zhrzenou rozchodem nastavuje Leoš ještě v písni "Nejhorší věta", aby následná "Letadla v břiše" řešila podlou nevěru, na níž přišel vlastně náhodou. Nebýt ubohého textu, byla by devítka "Miluju" opět líbeznou symfonií pro klavír a housle, navozující romantickou atmosféru, pro vyznání lásky jak vyšitá. V zádumčivé skladbě "Proč" Leoš vyjádřil paradoxy života a využil k tomu obkročmý rým.

Rychlé kusy zastupuje opravdu otřesná předělávka Beckova hitu "Looser" nazvaná "Pán kožichů", z níž přímo prýští Marešův laciný egocentrismus ("Jsem pán kožichů/ Není mi horko, baby/ Tak si na to zvykni") a místy docela vtipná, našláplá rádoby hitovka "Kdo umí ten umí". Samozřejmě, že i tahle moralizující sci-fi (o tom, že lepší než bohatý podvodník, je být chudý ale poctivý) je neskutečně přitažená za vlasy, ale rým: "A takhle kecal pořád, byla to s nim votrava/ Slavili jsme, když odešla tepláková souprava," mě opravdu pobavil.

Upřímně řečeno, Marešovy texty někdy jsou velmi výstižné, chtělo by se říct, jako by je psal sám život. Problém tkví v absolutním nedostatku poetiky, jejich přílišné polopatičnosti, touze být vtipný za každou cenu a neupřímně sebevědomém projevu, jenž korunuje přiblble frajerská image. Leoš Mareš není hloupý. Vyzná se v současném popu a moc dobře ví, jak to v showbusinessu funguje. Je to produkt dnešní doby, virtuální reality komerčních médií. Prodává ho kožich, něžný obličej a pár skandálních výstupů. Je to sázka na jistotu, skvělý marketingový tah. O muziku tady ale skutečně nejde.