Jak říkáme v redakci - rock se s rockem (a popem) sešel, a tak je na čase vše zrekapitulovat a vybrat ta nejlepší alba s letopočtem 2019. Čtrnáctka redaktorů a redaktorek by ocenila celkem sedmašedesát domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky deset až šest.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 5-1
Hugo Toxxx je známý jako sígr z legendární kapely
Supercrooo, ve které se se svým parťákem
Jamesem Colem přidrzle strefoval nejenom do rapperů, ale i do mnohých
celebrit ze showbusinessu. Od té doby ale Toxxx vyspěl a s tím začala zrát i jeho tvorba. Založil si label, vytvořil vlastní žánr
hypno, experimentoval se zvukem, zkoušel nové postupy a občas vypustil nějaký ten
diss track, aby oživil stagnující scénu. Byl vlastně jedním z prvních, který do Česka přitáhl trapové beaty (o čemž rapuje ve skladbě "Dávno jsem vyhrál"). Není tedy náhoda, že na své třetí řadovce "1000" je o tisíc let napřed. Album je originální, má svěží zvuk, drží se jednotného a jasného konceptu a je především o rapu. Toxxx rap zbožňuje, což je cítit v každém tracku.
"Jste kopie, kopie, kopie, kopie všech," deklamuje ve skrytém nultém kusu
"Nautshit", čímž poukazuje na fakt, že ve srovnání s ostatními trendy nenasává, ale udává. Navíc má čich na kvalitní mladé producenty a dává příležitost začínajícím rapperům. Kupříkladu ve skladbě "Moist" se naprosto přísným frázováním představí Blako. "1000" je zkrátka deska, kterou česká rapová scéna dlouho potřebovala. (Jaroslav Hrách)
Tip Hany Bukáčkové: Gaia Mesiah - Excellent Mistake
Comeback, který
Gaia Mesiah v roce 2016 odstartovala koncertováním, loni zpečetila novým albem. Třetí řadovku přitom vydala po dlouhých dvanácti letech, v což nedoufali zřejmě ani ortodoxní fandové. A ejhle, živočišná Gaia vstala z popela. I přes dlouhou pauzu ukázala, že je v kondici a při chuti. Koncertní energie, kterou je pověstná, se díky producentovi Amákovi poprvé efektivně otiskla i do nahrávky. Ta je tak řízná, dravá, úderná, vášnivá, stejně jako frontmanka Marka, femme fatale české tvrdší klubové scény. Oproti předchozím deskám jsou na "Excellent Mistake" kratší a údernější písničky pojednávající především o vážnějších tématech. Skupina je opět po letech semknutá a hraje jí to jak nikdy předtím.
To si takhle píšete nové a nové písně, plánujete vydat je na albu, a nakonec zjistíte, že když je poskládáte za sebe, je z toho koncepční dílo. Přesně takhle vznikla nová řadovka pražské skupiny
Lanugo nazvaná prozaicky "Lanugo, 2019". Jestli v deseti skladbách ten
"milostný příběh jedné ženy" jako posluchači najdete, nebo ne, není podstatné. Podstatné je, že jsou to skladby plné křehkých ("Dotkni se mě", "Rosetta") a chytlavých ("Najednou", "Motýl") melodií, svěžích textových metafor (
"já a ty - dvě strany kazety" ("Rosetta"),
"kolik máš zlomenejch srdcí, tolikrát jsi člověkem" ("Motýl")) a naléhavého projevu zpěvačky Markéty Foukalové zabaleného do citlivé elektroniky (vždy). "Lanugo, 2019" je silná, nádherná deska. Víc dodávat netřeba. (David Věžník)
Sebastian Navrátil se v různých rozhovorech nijak netajil tím, že náhlý úspěch s hitem "Toulavá" přišel možná trošku brzy, ve chvíli, kdy ještě neměl dostatek písniček. Obrážel sice vystoupení po celé republice, ale vlastně neměl co hrát. Jeho druhá deska "Rub a líc", která přišla po zdravotních problémech, ale dává na raketový a ne až tak zasloužený start jeho kariéry zapomenout. Na albu je totiž poznat, že se zpěvák opravdu snažil, aby vyrostl pěvecky i skladatelsky. Všech devět písniček by mohlo být singly, a i když se v podstatě jedná o obyčejný rádiový pop, na českém písečku kousky jako "Cizinka" či "Milion" kvalitativně výrazně vyčnívají. Talentovaných lidí je spousta, ale často jim chybí pracovitost a snaha se někam posunout. Sebastian na své druhé studiovce ukazuje, že dokáže zabrat, a výsledek tomu odpovídá. (Honza Balušek)
7. Post-hudba - Není se na co těšit |
Pamatujete si ještě na ípíčko
"Artefakty" od
Post-hudby? Rok 2013? Byl to takovej ten
divnej existenciální pop plnej ruchů a šumů pro hipstery. Jenže Post-hudba, na rozdíl od slova hipster, zůstala cool i v roce 2019. Zpěvák Dominik Zezula a producent Tomáš Havlen si pak dali pauzu, věnovali se svým vlastním projektům a teprve až jako
stárnoucí mileniálové znovu spojili síly a konečně nahráli svou první dlouhohrající desku "Není se na co těšit". Název trochu klame, protože je na co se těšit! Post-hudba plynule navazuje na minulou tvorbu a na dvanácti vyvážených skladbách přináší chladné elektronické beaty, které jsou vyrobené na míru sofistikovaným textům, jež mají kolikrát skoro až básnické ambice. Legendární "Seriály" vystřídala "Smrt Letný (I, II, III & IV)", jejíž devítiminutová stopáž přináší vzrušení s každým gradujícím momentem a obzvlášť velkolepým závěrem (
"a není mi dobře / a nechci se o tom bavit / seru na to / miluju tě / smrt Letný"). (Jaroslav Hrách)
Tip Dana Hájka: Borrtex - thōughts
Ve vlně talentů, kteří vplouvají do světa současné klasiky, loni debutoval i český zástupce, který si říká
Borrtex. Daniel Bordovský ve velké míře skládá muziku pro potřeby filmů, seriálů a různých video shotů, v závěru roku 2019 však vydal i svou regulérní prvotinu "thōughts". Ta na ploše třiceti minut zkoumá soudobé pojetí takzvané vážné hudby. Klavírní linie se tak často proplétají s rovinami ambientu nebo s aranžemi smyčců. Vedle etablovaných tvůrců (
Ólafur Arnalds,
Sebastian Plano a další) se v minulých dvanácti měsících namátkou blýskli i Gabríel Ólafs (jehož "Absent Minded" vyšlo na uznávané značce One Little Indian) nebo
Pieter De Graaf, který album
"Fermata" dovezl i do Prahy. Borrtex se vedle těchto souputníků nikterak neztrácí. Úvodní "momentum" nebo "one step closer" jsou vystavěny na strohé repetici a vrstvení dalších zvukových rovin, "abnormis" naopak využívá autorových zkušeností se soundtracky. "thōughts" je komorní, velmi povedenou záležitostí.
6. Katarína Máliková - Postalgia |
"Postalgia" je cesta. Možná postelovou nostalgií, možná myšlenkami
Kataríny Málikové, možná vším tím dohromady. Už od prvních vokálních smyček v úvodní skladbě "Ústa" je jasné, že tohle je výjimečný počin. Čisté tóny autorčina hlasu hned v následující písni "Čierna šelma" vystřídají ty, které znějí (ne)záměrně velmi neškoleně. Přesto to funguje. Uhánějící bubny doplňují syntezátory, pípání, bzučení, v dalších skladbách ale dojde třeba i na piano nebo smyčce. Nahrávka tak nabízí vkusný mix akustických nástrojů a elektronické produkce. Někdy je v ní více ingrediencí z první skupiny ("Biely deň"), jindy z té druhé ("V dome"), každá z devíti skladeb je však okořeněna vysokou úrovní skladatelské zručnosti Malíkové. "Postalgia" je cesta. A na jejím konci je pocit z poslechu vydařené desky. (David Věžník)
