"Naprosto ho neznám, ale prý má 40 zlatých, platinových a dalších desek..., takový plešatý strejda s kytarou." S tímto popisem bylo v redakci nabízeno už druhé koncertní DVD Jamese Taylora, jednoho z mnoha amerických legendárních písničkářů. Tedy legendárních ve Státech. Úsměvný popis přitom ani maličko nelže. Od roku 1971, kdy si Taylor za zpěv "You've Got A Friend" Carole Kingové postavil na poličku u stěny svůj první gramofonek (Grammy), posbíral cen tolik, že už nejspíš není zeď za nimi vidět. Asi po domě rozvěsil police nové, stejně lačné ocenění, neboť kromě tohoto koncertního DVD letos vydá i další řadové album s názvem "October Road". Ani po nedávném uvedení hned do několika síní slávy se nehodlá odebrat do uměleckého důchodu. A přes možné výhrady k čemukoli jinému se všichni musí po shlédnutí "Pull Over" shodnout v tom, že energie tomuto veteránovi rozhodně nechybí.

Byl jsem přijemně překvapen, jak svižně koncert začal. Saxofonista s trumpetistou dávají Taylorovu nudnému folk-popu potřebný šmrnc. Zároveň s tím, jak vítám jejich přítomnost, potěší mě i jejich občasná absence, při níž se více do popředí dostává výborný klavírista přesouvající se mezi "hammondkami" a křídlem. Vyvážené, příjemné a především zajímavé aranže se moc nesnaží kopírovat své albové verze. A v podání skvělé doprovodné kapely jsou záchranným oddílem vyprošťujícím autora zpod laviny nevýrazných písní, které se mu od doby, kdy se jako vůbec první umělec upsal beatlesovským Apple Records, jaksi nahromadily. Nebýt vzduchových bublin po těch vydařených, na které při sledování určitě zareagujete přinejmenším zvýšenou pozorností, nikdy by ho živého nevytáhli. U skladeb, které jsem vůbec neznal, jsem nebyl schopen určit ani desetiletí jejich vzniku. To rozhodně není dobrá vizitka pro mě, ale ani pro jejich tvůrce, který i po více jak čtvrtstoletí staví své písně stále ze stejných cihel.

Druhé překvapení mi přichystaly občasné střihy do davu. Očekávaný věkový průměr čtyřiceti let se totiž nekonal. Kromě dětí je v hledišti spousta párů, kterým je čtyřicet leda tak dohromady, přičemž jeden z nich kamera mile zastihne uprostřed dlouhého polibku. Trošku chaotický střih je jedinou chybičkou v jinak prefektním zpracování disku. Skvěle prostorově rozmístěný zvuk jako by ani nebyl nahráván živě, barvy jsou jasné, syté, obrysy ostré a hladké, a tak dále a tak dále. S nosem přilepeným na obrazovce jsem si všiml mírné zubatosti, která už je ale nejspíš způsobena rozlišením DVD-video formátu. Chudší je sada bonusů. Biografie a diskografie včetně tracklistů jednotlivých alb jsou doplněny desetiminutovým dokumentíkem o nahrávání nového alba.

Taylor je podstatně zajímavější jako interpret než jako autor. Je majitelem příjemného měkkého hlasu a více než obstojným kytaristou. A on i ostatní hudebníci se viditelně během vystoupení baví, a to nejen mezi sebou :) . To, spolu s výbornou kvalitou technické stránky, musí dát lehce nadprůměrný výsledek.