Na minulé, eponymní desce máte skladbu "Kdo jsem já". Kdo je Jindra Černohorský v kostce?

Jindra Černohorský je člověk, který se dívá na svět kolem sebe s myšlenkou, že tady nejsme náhodou a že život má hluboký smysl. Tento pohled se odráží ve všem, co dělám, a samozřejmě i v písních.

Před nedávnem vám vyšla nahrávka "Řekni mi", kterou jste dokončil díky Startovači. Čí to byl nápad nechat přispět fanoušky?

Když jsem se rozhodl, že letos vydáme druhé CD, oslovil jsem producenta Ivana Kurteva, jestli by do toho s námi šel. Souhlasil, a tak následovalo několik setkání už před letními prázdninami. Bavili jsme se tehdy o tom, jak to celé uchopit. Startovač byla jeho myšlenka a mně se to líbilo. Jednak jsme pomoc opravdu potřebovali, jednak se o nás dozvědělo i více fanoušků.

S konečným výsledkem jste musel být nadmíru spokojen, že?

Bylo to dobrodružství. První desku jsme točili s tím, že jsme věděli prakticky do posledního tónu, co a jak budeme hrát. Jen když přišla inspirace na místě, trošku se zdobilo. Tady to byla více společná práce a moc krásná. Měli jsme na to deset dnů ve studiu, a tak nás zas tolik netlačil čas. Musím se přiznat, že jsem na začátku spolupráce úplně nevěděl, jak se k tomu kluci od Žalmana postaví. Přece jen já nehraji ryzí folk. Velice příjemně mě překvapilo, že nemají problém s některými zvuky, které jsou folku dost vzdálené, například v písni "Zavolej". A nejenže neměli problém, cítili jsme to stejně. S výsledkem jsem opravu naprosto spokojen. Baví mě to jak zvukově, tak aranžérsky. A doufám, že to bude bavit i posluchače.

První album produkoval Boris Carloff, novinku si vzalo pod palec vydavatelství Supergram v čele právě s Ivanem Kurtevem. Proč jste se rozhodl pro změnu?

Ono to bylo dáno hodně tím, že v první polovině roku z kapely odešli dva dost důležití členové - Petr Mlích na basu a Štěpán Plicka na klávesy. A když najednou nemáte skoro polovinu kapely a chcete dělat desku, je to trošku problém. Ale celkem brzy jsme našli náhradu a od plánu natočit další album jsme neustoupili. Nebylo to jen moje rozhodnutí, ale souzněla tak celá kapela. Věděli jsme, že to zvládneme. No, a Ivan Kurtev a kluci od Žalmana Petr Novotný a Petr Havrda spolu se zvukařem Petrem Michalem byli takovou zárukou, že nám pomůžou některé věci dotáhnout. U Borise Carloffa jsme byli kapela pouze s ním. Tady byl po celou dobu natáčení ve studiu přítomen náš producent a další dva lidi. Skvělý servis!

Když jsme u těch změn v sestavě, zdá se mi, že také posílil ženský element. Znamená to, že se snažíte stále nějakým způsobem zvukově posouvat a nezůstat stát na místě, nebo je to všechno jen můj subjektivní pocit?

Na desku jsme přizvali zpěvačku Ivanu Kostelníčkovou, se kterou jsem v minulosti hodně zpíval a jejíž hlas mám moc rád. Stál jsem i o to, aby byla pevnou součástí kapely, ale z vícero důvodů to nešlo. Ženský hlas jsme tam chtěli, to bylo jasné od začátku a moc mě potešilo, že Ivana na natáčení kývla. Odehrála s námi křest CD v Praze a mám naději, že jednou bude v kapele. Moc bych o to stál. Posouvat se zvukově rozhodně chceme. Myslím, že tato druhá deska hodně vypovídá o tom, kudy chceme jít a jaký zvuk nás baví. A to budeme rozvíjet.

Skladbu "Ex Post" jste zveřejnil na YouTube už někdy před čtyřmi lety. Jak starý obecně je materiál na aktuální řadovce?

Na albu jsou dvě věci, které jsem napsal už někdy před pětadvaceti lety. Jsou to písně "Kdybys věděl" a "Nekonečná touha". Ostatní vznikly v průběhu posledních čtyř let. "Doteky" a "Vodopád" jsem pak psal pár měsíců před vstupem do studia a věděl jsem, že budou na desce.

Obě kolekce jsou víceméně melancholické, spíš pomalejšího tempa. Má na tu smutnější náladu vliv fakt, že vám poměrně brzy zemřel tatínek?

Myslím, že ne. Je to dáno mou povahou. Jsem melancholik. Vím o tom a snažím se s tím něco dělat. Proto jsem psal i skladby "Vodopád" a "Doteky", protože jsou rychlejší a veselejší. Moc smutná deska by nikoho moc nebavila a to trošku hrozilo. Takže když už nyní uvažuji nad další deskou za zhruba tři roky, vím, že musím psát více ve stylu posledních dvou zmíněných kusů.

Vaše písně mají leckdy až duchovní přesah. Jak dostat do tvorby Pána Boha, aniž by to působilo nějak vynuceně a prvoplánově?

Myslím, že je důležité, aby to byla moje zkušenost a můj prožitek, který nikomu nevnucuji. A musí to být autentické. Taky si myslím, že je možné o tomto vidění světa zpívat, aniž by se tam objevovaly křesťanské fráze. To mi hodně vadí. I člověk nevěřící musí rozumět a nemělo by mu to vadit. Jsem na to dost citlivý. A pak je důležité, aby toho nebylo moc. Je tolik krásných a pozitivních věcí, o kterých se dá zpívat a které je třeba připomínat.

Ve svých textech jste velmi otevřený, řekl bych až na kost. Nepoužíváte žádných básnických kliček a jinotajů, jste hodně upřímný. Nebojíte se zranitelnosti?

To je pravda. Já nejsem básník. Já chci, aby lidé, když si poslechnou mou píseň, věděli, o čem zpívám a proč. A otevřenost s sebou vždy nese riziko zranitelnosti. Ale raději podstoupím toto riziko, než abych zpíval o něčem, co se mě až tak netýká. A moje zkušenost z koncertů ukazuje, že právě ta otevřenost a upřímnost je to, co lidi oslovuje. Na tom nebudu nic měnit. To už bych pak nebyl já.

To je poměrně vzácný přístup. Například ve skladbě "Slzy" si trošku stýskáte nad tím, že chlapi ukazují, jací jsou tvrďáci, i v době, kdy jim není do smíchu. Proč se lidi častokrát stydí za své emoce?

Myslím, že právě kvůli té zranitelnosti. V emocích se nekontrolujete a někdo to může použít proti vám, pomluvit vás. A je to asi dáno i výchovou. Těch příčin bude víc. Ale přiznat si, že i chlap si někdy pobrečí, to není slabost. Naopak. Hrajeme před sebou často divadlo a nosíme masky. A je osvobozující, když máme možnost tu masku sundat bez nebezpečí, že to někdo zneužije. Nevím, jestli se mi to daří, ale říkám si, že masku do svého života nechci. Třeba se někdo přidá.

Přes vaši poměrně dlouhou hudební dráhu máte na svém kontě dvě alba. Jaký repertoár tedy hrajete na koncertech?

Na koncertech hrajeme v podstatě to, co je na posledních dvou albech. Před touto kapelou jsem měl i jiná uskupení. Hrál jsem také ryze křesťanskou hudbu, pak blues, ale v tom, co dělám teď, se cítím nejšťastnější. Vždy jsem měl blíže k lidem hledajícím, k těm, co mají otázky, než k těm, kteří už mají jasno. V této souvislosti se mi moc líbí jeden citát, který je, myslím, od Marka Twaina: "Vyhledávej lidi, kteří hledají pravdu, a utíkej od těch, kteří ji našli."

Co vás s kapelou nyní čeká?

Dnes večer (rozhovor vznikal 18. 12. - pozn. red.) pokřtíme potřetí a naposledy album v mém rodišti, tedy v Hradci Králové, a na to se moc těším. Pak hrajeme v neděli na jedné soukromé akci, kam jsme se dostali tak, že si nás koupil můj kamarád na Startovači, a pak se uvidí. Příští rok zatím víme pouze o tom, že jedeme v létě na festival do Polska a čeká nás koncert v TRIU. Já ale věřím, že přijdou další nabídky na koncerty a festivaly. Půjdeme tomu naproti. Se křtem desky končí dost hektické období a bude více času dívat se do budoucnosti.

Těšíte se na klidné vánoční období? Čekáte hodně dárků od Ježíška pod stromečkem?

Na Vánoce se těším moc. Moje štěstí je spojeno s mou rodinou. Mám čtyři skvělé vnuky a největší radost nemám až tak z vlastních dárků, ale z rozzářených dětských očí. V mých letech si člověk to, co potřebuje, koupí, a tak dárky pro sebe nepovažuji za důležité. Všechno, co potřebuji, mám. Ale miluji tu pohodu, kdy jsme spolu, nikam nespěcháme, máme dobré jídlo a uvědomujeme si, jak velký dar je život, zdraví a rodina. Samozřejmě že k tomu neodmyslitelně patří i víra, což je na Vánocích to nejdůležitější. A já ten letošní největší dárek už dostal. Bylo mi umožněno natočit nové CD a já si jej pod stromeček zabalím jen tak pro radost. Podařila se velká věc.