O Sunshine, nejspíš nejznámější české skupině v zahraničí, se začíná vědět i u nás, kde většina posluchačů už téměř zapomíná hudbu vyhledávat a spokojuje se s tím, co se k nim dostává přes média samo. Sunshine vydávají u malého (i když respektovaného) vydavatelství a česká média je zatím berou na vědomí jen sporadicky. Přesto se jejich koncert v Praze, kde se objevili po delší době, setkal s poměrně slušným zájmem posluchačů. A to i když se tentýž večer v Praze konala celá řada významných akcí, jako např. křest alba Vypsané fiXy, oslava dvacátého výročí Krásných nových strojů či speciální večer Té Jany z Velké ohrady s hostem Ester Kočičkovou za účasti TV. Publikum bylo hodně rozmanité - ironická "pozvánka" jistého časopisu, který lákal na koncert s varováním, že se jen jeho čtenáři musí připravit na vysokou frekvenci kožených bund, vyzněla při rozhlédnutí se v reálu na místě opravdu hodně hloupě.

Klubu Roxy popovodňová rekonstrukce viditelně prospěla, takže je tu snad ještě příjemněji, než dříve. Jako speciální hosty si čtveřice z Tábora pozvala pražské L'Point, a že nic nebylo ponecháno náhodě, tak i za mixpultem byl spatřen zvukař Ondřej Ježek. Což také o něčem svědčí, protože ten je poměrně hodně vytížen prací ve studiu a koncerty zvučí jen ojediněle - naposledy, pokud vím, si ho na podzim pozvali Tata Bojs, aby jim nazvučil některé koncerty jejich Attention Biorytmy Tour. L'Point hlavně díky jeho perfektní práci vyzněli tentokrát nezvykle agresivně. Setkal jsem se v minulosti s tím, že je mnozí chápou jako melodickou kytarovku, která jen oprašuje už vyčpělou módu britpopu z první poloviny devadesátých let, ale myslím, že většina těch, kteří je měli možnost slyšet tady, se podobnému názoru jen usměje. Je pravdou, že se nesnaží být progresivní za každou cenu a práci s efekty mají poměrně tradiční, ale celkovým pojetím, aranžmá a nasazením se rozhodně dívají dopředu. Zahájili skladbami z připravovaného druhého alba, které vyjde ještě letos. Více než na debutu se v nových skladbách obracejí k noiseu a důraz na rytmus přebíjí probublávající melodie, které už nejsou tak dominantní jako dříve. Setkali se zaslouženě se slušným ohlasem a svou roli hostů tak splnili beze zbytku.

Sunshine začali výrazným elektronickým intrem, které samo o sobě odhalilo jejich podstatu - že totiž k hudbě přistupují bez zábran a předsudků. Zatímco typická čecháčkovitost spočívá často v nenávisti rockerů k elektronikům (a naopak) a jedni se snaží všemožně dokazovat, že ti druzí nestojí za nic, u téhle hudby se něco podobného jeví jako směšné a trapné. Hranice ani vlivy tu nehrály roli. Krok po kroku vtahovali publikum do svých zvuků a nálad, chvíli lovili v pozdních sedmdesátých letech, chvíli v současnosti, přehupovali se od hlukových stěn k tanečním rytmům, od řezavých kytarových akordů k samplovaným plochám. Hodně emocionální záležitost, těžko předatelná někomu, kdo to sám nezažil. Není divu, že vedle současných světových jmen (třeba namátkou Primal Scream) nepůsobí jako chudí příbuzní, ale rovnocenní kolegové. Koncert skvěle gradoval, Kayův zpěv měl opět onu charakteristickou naléhavost připomínající alba P.I.L., zvuk neměl chybu a nebýt vynucené ukončovací hodiny, pravděpodobně by se vše ještě prodloužilo.

Před časem se mě jeden kolega ptal, v čem si myslím, že je vlastně ona výjimečnost téhle party. Myslím, že je to její zdánlivá obyčejnost v kombinaci s evidentní nechutí někomu něco dokazovat či se nějak vnucovat a podbízet. Jejich hudba zněla i tentokrát natolik světově a "nečesky" také asi proto, že Kay a jeho tři spoluhráči znají svou cenu a netrpí nedostatkem sebedůvěry, jako spousta jejich kolegů. Nabízejí to, co umějí a jsou v tom zatraceně přesvědčiví. I o tom byl tenhle koncert.

Sunshine, L'Point, Roxy, Praha, 13.3.2003