S POST-IT jste se vrátili na scénu v roce 2017. Co tehdy bylo impulsem?

Hlavní impuls bylo naše přátelství. POST-IT je speciální komunita, takový Bratrstvo Kočičí pracky. A přetrvala taky chuť si ještě na stará kolena trochu vyhodit z hudebního kopýtka.

Tehdy jste odehráli comebackový koncert v prosinci, oslavu dvacátých narozenin jste uspořádali před rokem rovněž v prosinci a nyní, o dva roky později, téměř přesně na den, budete křtít nové EP. Je to záměr, nebo dokonce rituál? Navíc jste si znovu vybrali Palác Akropolis. Máte tyto prostory rádi?

Je to obojí. Za těch dvacet let, co fungujeme, se Palác Akropolis stal takovou naší domácí scénou. Křtili jsme tady většinu alb, pořádali speciální koncerty. Nějak se vžilo a osvědčilo právě toto předvánoční období. Lidi zvolní, už jsou nastavení v módu svátků, ale ještě si na našem koncertě můžou zbylou přebytečnou energii trochu vybít. Nebo vypít.

Tři skladby, které se na novince objeví, už fanoušci znají. Co máme čekat od zbytku EP?

Je to taková klasická POST-IT všehochuť. Rádi cestujeme mezi žánry. Navazujeme tím trochu na naše první dvě alba, kdy jsme hráli tvrdší muziku. Samozřejmě bráno z naší perspektivy. Nemá to koncept, spíš jde o odraz našeho života a aktuálního rozpoložení nás a celé společnosti. Já osobně si píšu, o čem chci. Nedávám si žádné mantinely.

Plánovali jste hned po návratu, že natočíte nový materiál?

My máme vždycky spoustu plánů. Ale realizace je jiná disciplína. Hned po comebacku jsme si vše spíše očuchávali. Nevěděli jsme, jestli se na nás nezapomnělo, jestli naše hudba ještě někoho zajímá. Prvotní impuls návratu byly de facto naše děti. Chtěli jsme, aby fotříky neznaly už jen v pantoflích, ale zažily i naše rocková alter ega. Samozřejmě těžit jen z dob minulých nejde věčně. To jsme ani neměli v plánu.

Proč jste nakonec nenatočili rovnou plnohodnotnou desku?

Nebudu lhát, samozřejmě limitem byl samotný čas. Jsme všichni dost zaměstnaní, takže dát dohromady v reálném čase kompletní album nebylo možné. Taky si myslím, že albům jako takovým odzvonilo. Je doba singlů, celou desku si pustí jen opravdový fajnšmekr. Proto jsme šli cestou singlů a uzavřeli to po dvou letech ípíčkem.

Novinka se jmenuje "Co tě neposílí, to tě zabije!". Kdo s nápadem na název přišel?

Napadlo mě to ve studiu. Dělali jsme zrovna na nové písničce - na EP se bude jmenovat "Valkýra" - a já si chtěl jen rychle nahrát nápad, zpěvovou linku, která mě v daný moment napadla. Abych to nenahrál svahilštinou, naskočil mi v tu chvíli tenhle citát. Ve skutečnosti to Friedrich Nietzsche řekl obráceně, ale mně se to tak zalíbilo, že jsem to tak nakonec nechal a pojmenoval tak i naše EP. Myslím, že to hezky vystihuje dobu, ve které žijeme.

V písni "Bonnie" s tebou zpívá Martina Pártlová. Je to vůbec první host v některé z vašich skladeb. Proč padla volba právě na ni?

Martina je naše letitá kamarádka a, mohu-li to tak říct, i věrná fanynka. Několikrát nám hostovala na našich vánočních besídkách v Akropoli, takže když se zrodila tahle balada a byla možnost posunout ji ženským hlasem dál, byla jasnou volbou. Je to z naší strany i takové naše poděkování za to, jak nás podporuje.

V songu "Ragnarok" jehož jsi autorem, se dotýkáte tématu ekologie. Jak to vnímáš? Dá se se současným stavem životního prostředí něco dělat? Nebo svět zbytečně panikaří?

Já nevím. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že nemám na spoustu věcí jasný názor. Nebo si jím nejsem alespoň tak jistý, abych ho mohl vypustit z úst. A každý by se měl přece cítit odpovědný za výrok, který pronese. Takže abych zhodnotil, jestli jsme na hranici, nebo už za hranicí obnovitelnosti rovnováhy matičky Země - nevím. To, že si jí nevážíme, jen bereme a nechceme jí nic vracet, je, myslím, všem jasné. Správný hospodář se vždy snažil svoje polnosti, statky zvelebit a předat potomkům minimálně ve stejné kondici, v jaké je zdědil. Opak by byl pro něho ostudou, selháním. Takto my se popravdě rozhodně nechováme. Ale ani já ani kluci nejsme žádní aktivisté. Jen to pro mě bylo vhodné téma na zpracování.

Evropská unie plánuje zakázat jednorázové plastové nádobí, vznikají tu bezobalové obchody. Myslíš, že i tohle je cesta?

Určitě. Každý střípek pomalu tvoří a formuje celek. Žijeme opravdu v blahobytu, nadprodukci všeho. Speciálně plastů. Před devíti lety jsem byl s Kapínem na měsíc v Indii. Tolik hromad odpadků a plastu jsem v životě neviděl. My si dva týdny nosili odpadky s sebou, protože nikde nebyly koše. Když jsme konečně u jedné restaurace na pobřeží jeden našli, přišel za chvilku pikolík a ten přeplněný barel vysypal z útesu do moře. Uklizeno, vymalováno. Ztratili jsme veškeré iluze a začali to házet na chodník jako ostatní Indové. Šílený!

A co říkáš na sdělení Coldplay o tom, že nepojedou turné, aby nezatěžovali životní prostředí? Měli by se jimi inspirovat i další muzikanti?

V tomhle spíš Coldplay podezírám z toho, že si chtějí trochu orazit a nabrat zase elán do koncertování. Dosáhli všeho, čeho snad bylo možné, minimálně deset let na úplném vrcholu. Sláva, peníze, ocenění. Oni můžou vlastně cokoliv a musíš to brát vážně. Síla a přesah téhle skupiny jsou obrovské! Proto se omlouvám a opakuji, že tohle bylo to první, co mě napadlo, když jsem tu zprávu zachytil v rádiu. Možná jim křivdím a za pár let budeme vzpomínat a vzývat je, jací byli zodpovědní koncertní eco-pionýři.

První singl "Opět sami" zase reflektuje současné společensko-politické rozpoložení. Jak se díváš na mohutné protesty proti současné vládě?

Žijeme v demokracii a protestovat je legitimní volba, kterou každý máme a můžeme jí využít. Jde o pokojné akce. Nebo alespoň jsem zatím žádný exces nezaznamenal. Jen mně čím dál tím víc přijde, že to rozdělení společnosti na dva tábory se někomu strašně hodí do krámu. Jako by se ta polarizovaná společnost dala pak lépe ovládat. Ta myšlenka mě děsí. Tím spíš s odkazem třicet let po té naší sametové revoluci. Pokud to je pravda, hrajeme tu všichni hru podle cizích pravidel.

Můžeme od POST-IT v budoucnu čekat nějaký další politický text?

Nevím, možné to je. Nejde u nás o programovou věc. Mimochodem, písnička "Opět sami" jako náš první singl po šesti letech odmlky nebyla v plánu. Dělali jsme na jiné skladbě, bohužel zrovna bylo období prezidentských voleb. To moje rozčarování bylo tak silné, že jsem to ze sebe zkrátka potřeboval dostat ven. Takže spontánní záležitost. A myslím, že je lepší to ze sebe odfiltrovat muzikou než to v sobě nosit a planě klábosit po hospodách. A to proti hospodám vůbec nic nemám.

Dříve jste si zakládali na pravidelné obměně svého zvuku, nové skladby se taky zdají být žánrově poměrně pestré. Jsou tyhle stylové proměny záměrné, nebo to přichází náhodou?

To je asi naše Achillova pata. Chápu, že některým lidem to může i vadit. Nám se vždycky líbila spousta muziky, od HC přes grunge, rap až po tu nejpopovatější popinu. Pamatuju si, jak jsme v roce 2004 snad při každý cestě na koncert poslouchali na plný pecky "Toxic" od Britney Spears a byli z toho v rauši. Proto jsme se snažili vždy experimentovat, hledat a kloubit žánry. Někdy se to povedlo víc, někdy míň. Naštěstí mám pocit, že už jsme si svoji polohu definitivně našli. Začali jsem úzce spolupracovat s producentem Payou Burešem. Je to náš kamarád, zná naši tvorbu, chemie funguje dokonale. I díky němu jsou na tomhle EP dle mě vyzrálí POST-IT.

Jak zpětně vnímáš tvorbu kapely? Je nějaké album, které máš raději než jiné?

Naši tvorbu vnímám spíš zprostředkovaně. Největší satisfakcí je, když se ti někdo do té doby neznámý ozve a děkuje ti za písničky, které ho provázely mládím. Nebo nějakým nelehkým životním obdobím. To se hned člověku zlepší nálada a říká si, že to celý mělo a má smysl. Já naše starý desky a obecně svoje nahrávky moc neposlouchám. Čertvíproč, ale nedělá mi to nějak dobře. Pořád na tom hledám chyby.

Udělal bys ve vývoji skupiny něco jinak? Je něco, čeho v souvislosti s muzikantským životem lituješ?

Kdyby to bylo možný, udělám skoro všechno jinak. Od melodií až po texty. Určitě celý přezpívat. Asi jsem k sobě příliš kritický. Ale naučil jsem se ničeho zpětně nelitovat. Ty nahrávky jsou takový fotky z té doby. Vždycky se to dá udělat líp, ale pracuješ v danou chvíli s určitým svým potenciálem, zkušeností, energií. A to se v čase mění.

Před oživením POST-IT jsi působil v Support Lesbiens. Jak se na jejich aktuální tvorbu díváš? Líbí se ti loňské album "Glow"?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že už to jde kolem mě. Pět let života nevymažeš. Album jsem si poslechl, ale detailně je nesleduji. Klukům přeji, ať se jim daří. Vydali se do popových, pro mě poklidných vod, kam to mě osobně netáhne. Já jsem stále poměrně neklidný člověk, takže i tak skládám a to samý potřebuji z muziky cítit. Musí to se mnou vibrovat.

Sleduješ současnou českou klubovou scénu? Zaujal tě v poslední době někdo?

Upřímně - moc nesleduji, není čas. Je to trochu ostuda, přiznávám, sám z ní přece pocházím. Ale pár jmen mi v uších utkvělo. Třeba The Truth Is Out There, John Wolfhooker, From Our Hands, Donnie Darko nebo Skywalker. Všechno moc šikovný muzikanti, šlape jim to. Mladí, nabušení kluci. Držím jim pěsti.

Oslavili jste dvacet let, nahráli nový materiál, koncertujete. Co bude s POST-IT dál?

Nemáme ambice trhat hudební hitparády, chceme si zkrátka dělat muziku na pohodu. Pro radost. Budeme se soustředit na festivalovou sezónu 2020, budeme skládat další písničky. A určitě bychom rádi naplánovali menší tour po Česku. Objet zase ta stará známá místa a vidět, jak nám naši fanoušci za těch sedm osm let vyrostli do krásy.