Na konci září jste vydali druhou desku "Září". Jaká je oproti vašemu debutu?

Otevřená, radostná, taneční, i když je v ní použito hodně akustických či klasických hudebních nástrojů. Je na ní osm písniček, což není moc. Je to nejkratší deska, kterou jsem natočil. Ale zároveň zachycuje důležité věci, které jsem chtěl zaznamenat pro sebe a svý okolí.

V den jejího vydání jste uspořádali křest ohněm, do toho jsi zahajoval výstavu, hrál koncert. Není to moc věcí najednou?

Říkal jsem si to chvíli předtím, než to začalo. Asi čtvrt hodinky před celou komplikovaně vymyšlenou vernisáží mě doběhla krátkodobá slabost. Že je toho hodně, že jsem si neudělal žádný prostor pro odpočinek, že se klepu jak ratlík a zároveň že je pomalu potřeba začít. Ani jsem nestihl všem z kapely říct, jak to bude zařízený, kde mají stát a co se přesně bude hrát.

Bylo to perná čtvrthodinka. A pak najednou přišla moje žena Marie, překrásně oblečená a nalíčená, objala mě, dala mi pusu a já se konečně uvolnil, nadechl, vydechl. A mohli jsme začít.

Tohle na tebe platí?

Uklidní mě její přítomnost. Prošli jsme spolu spoustou náročnejch věcí, měl jsem období, kdy jsem pil a často se cejtil příšerně. Je to jedna z Mariiných superschopností, že mě dokáže uklidnit, i když mi zrovna není nejlíp.

Většinou se mi daří dobře a přirozeně vidím svět z lepší stránky. Věřím taky, že s tím, jak se cítíme, toho můžeme sami udělat spoustu. Ale někdy mě to všechno stejnak bohužel semele. Nedá se tomu úplně bránit. A v tu chvíli je super, když je se mnou někdo, kdo mne dokáže podpořit.

Během křtu jste zapálili obrovskou skulpturu zvířete. K čemu ten rituál měl odkazovat?

To hořící zvíře, stejně jako celý projekt, je snová idea, obrázek, který jsem si vymyslel. A pak jsem dlouho vrtal a zkoušel a přemýšlel, jestli by nešlo nějak uskutečnit, aby se vizuálem naší kapely stalo veliké, hořící, dřevěné zvíře.

Už jsme to minulou zimu udělali v Mariánských Lázních. Postavili jsme velký, dřevěný zvíře, natočili jsme při tom klip k písničce "Dobrý večer".

Před třičtvrtěrokem, když jsem si domluvil, že budu mít výstavu a vernisáž obrázků v GASKu, byla jedna z prvních věcí, který jsem plácnul, ta, že bychom k tomu mohli postavit takovouhle skulpturu. Předpokládal jsem, že touhle srandou to skončí, ale Radka Zahradníková, která výstavu pořádá, to předala dál. Všem se nápad zalíbil. Jenže já jsem na něj ve víru dokončování desky trochu zapomněl a došlo mi dva dny předem, že mám začít stavět Zvíře, ale vůbec nevím, z čeho a jak. Trn z paty mi vytrhla Tereza Gsöllhoferová, scénografka, která nám dělala fotku na obal první desky. Zařídila a nakoupila se mnou dřevo na pile, vymysleli jsme spolu, jak to celé bude vypadat. Nakonec bylo Zvíře tak veliký, že se za náma začali trousit lidi, jestli to vážně chceme zapalovat, jestli nic nechytne a tak.

Nakonec byli na místě i hasiči. A protože se ta socha nakonec pořádně rozhořela, končilo to preventivním zahašením. Bylo to dojemný, na mírným svahu postávali lidi a pán se zahradní hadicí stříkal vodu do tý výhně, všude plno páry, nádhera.

V GASKu hraješ rád. Čím je pro tebe tento prostor magický?

Mám strašně rád Kutnou Horu, měl jsem tam babičku, celé dětství jsem tam jezdil. Kutná Hora má několik vrcholů - jeden kostel sv. Jakuba, kde jsem byl křtěnej, druhej je chrám sv. Barbory, podle které bych se jmenoval, kdybych byl holka. Mezi oběma stavbami je jezuitská kolej, obrovský barák, který pro mě byl v dětství ve stínu okázale krásnějších staveb trochu nevýrazný. Taky se mi nelíbilo, že jezuiti jsou ti paliči knih a čarodějnic, tak jsem byl na tu stavbu trochu našňupnutej.

Ale současná galerie je moc krásně udělaná. A ve chvíli, kdy jsem dostal pozvání tu vystavovat, byl jsem úplně u vytržení. Já sice kreslím a maluju od nějakejch deseti let, ale kvůli hudbě jsem to na dlouho odsunul na vedlejší kolej. A kreslil jsem si jen během porad v reklamkách do poznámkovejch sešitů. A najednou jsem dostal možnost vystavovat na místě, který je snem mnoha výtvarníků.

To, že jsme tam mohli strávit pár dní a být tam s Maruškami, bylo parádní. V Kutný Hoře je to nádherný, starobylý a klidný.

Do toho, jak jsme stavěli na sluníčku Zvíře, tak další lidi připravovali další vernisáže, bylo to opravdovsky umělecký. Což byl moc hezký zážitek. Obzvláště po takových momentech, kdy přemýšlíš, jestli ta moje hudba je opravdu hudba, nebo jestli je moje kreslení výtvarné vyjadřování, nebo jenom čmárání. Možnost naplno se věnovat stavění sochy na nádvoří z jedné nejprestižnějších galerií byla důkazem, že se skutečně naplno věnuju umění. Bylo to radostný a vzrušující.

Často vystupujete v okleštěné sestavě jako Malé Zvíře. Je to pevné uskupení, nebo se mění podle toho, jak kdo má čas?

Úplně nejmenší sestava můžu být já sám, ale ten ideální základ Malého Zvířete jsem já, Aid Kid a Linda Arbanová. Je to kombinace čtení z knížky, hraní písniček, ať už z jedné či druhé desky, nebo hraní písniček, které jsou poschovávaný v knížce, a do toho jsou projekce rozanimovaných obrázků z knížek, které dělá Linda na místě. Je to čistě improvizace, nemá žádný program a nemáme nic dopředu domluveného, a tak to pokaždé dopadne jinak. A když někdo může a je poblíž místa, kde Malý zvíře hraje, tak se přidá. Třeba na Colours of Ostrava šla kolem naší stage Maruška Puttnerová. Zeptal jsem se, jestli se k nám nechce přidat. A přidala.

Maruška v předchozím rozhovoru řekla, že je Zvíře výjimečné tím, jak je neorganizované organizovaností.

Ono i to velký Zvíře je oproti ostatním kapelám neorganizovaný. Kdybychom to měli dělat tak jako velký kapely, tak nikdy nic neuděláme. Hodně lidí nám říkalo, že to takhle nepůjde.

Naopak to vidím jako ze zásadních tvůrčích principů, proto jsem pozval tak výjimečný hudebníky, s kterými si můžu dovolit vydat se na cestu, o které nevím dopředu, kam povede. Jsou schopný ji zvládnout. Je fakt, že někdy dovedu je i sebe mimo komfortní zónu, ale to patří k základním motorům velkého Zvířete, že to musí udělat v ten moment nejlíp, co to jde. Je super, když cítíš energii, která se kolem tebe rozvíří. Náhoda je náš velký tvůrčí princip.

Jak se skupina změnila od první desky, ať už personálně nebo jinak?

Personálně odešel Tomáš Havlen, který dělá spoustu hudby, hraje i sám a má spousty práce, a Matěj Vejdělek, který hraje v kladenským divadle a aktivit má strašně moc. Zároveň se kapela změnila od okamžiku, kdy jsme se prvně sešli ve studiu, dost. Následující dva roky jsme dost hráli, hlavně loňské léto, kdy jsme měli jedenáct koncertů. Hodně jsme se sehráli, je to víc kapela, než když jsme začínali. Získali jsme víc jistoty, zároveň máme před sebou novou desku a každej je zvědavej, jak to budeme hrát naživo, a tvrdí, že to nebude jednoduchý.

Jakou roli při nahrávání sehrál Pjoni? Bylo by bez něj "Září" také elektroničtější, nebo by znělo jinak?

Myslím, že by ta deska byla electropopová, protože kostry písniček, které jsme udělali s Aid Kidem, byly dost elektronický. Možná by byla electropopovější. Pjoni jí vnesl zpátky více alternativy, kdy klasickou elektroniku nahrazovali s Aid Kidem rozstříhanými kousky živých nástrojů nahranými našimi členy z kapely. Basová linka ve "Vlčím srdci" je postavená z přefukovaných klapek v baryton saxofonu a původně jsme tam měli basu s Aid Kidem, která by to dělala popovější. Takhle se to zašpinilo a takhle to Pjoni často dělá. Zároveň některý písničky změnil dost radikálně, jako třeba "Psí sny", v níž vlastně udělal feat z Veroničina hlasu. Hodně do skladeb zasahoval, někdy to byly zásahy z krajiny, kterou jsem nečekal.

Taková oblíbená historka je o tom, jak přinesl do "Zářící", která je pro ně osobně moc důležitá, slapovou basu, což je způsob hraní, který jsem považoval dlouho za přežitej, takovej pitomej a přitom tam tak pěkně funguje. Na začátku to bylo pro mne těžký to zkousnout a zároveň je to senzační. Takže Pjoni byl hodně důležitej na tom, jak ta deska zní.

Jak vůbec ke spolupráci došlo? Evokuje mi to Zrní, s nimiž taky pracoval, "Září" má i podobný název jako "Jiskřící".

Nejsi první, kdo nám říká, že "Září" a "Jiskřící" jsou blízko. Zároveň spolupráce vznikla konkrétně, když jsme jeli s Aid Kidem a Tomášem Neuwerthem, s kterými hraju v Kittchenu, na Moravu. Cesta trvala dlouho a měli jsme možnost povídat si o tom, jak bychom tu novou desku nahráli. Dohodli jsme se, že by bylo dobrý, kdyby to na starost dostal někdo z venku, úplně nezainteresovanej, a první jméno, které v autě padlo, byl právě Pjoni. Aid Kid se s ním zná, dlouhodobě spolu spolupracujou a doporučil ho právě, protože má energii trochu jinou než má kapela. Je veselej, nezadumčivej, hrozný vtipálek, lehkonohej chlapík dělající elektroniku. Zároveň pracoval na Zrní a věděl jsem, že by ho další spolupráce s kapelou zajímala. Zkusili jsme to, Pjoni byl pro. Na první schůzce jsme se dohodli, i když to bylo hodně dobrodružný.

Původně měl být projekt jednorázový. Čím to, že se dočkal pokračování? A není nakonec škoda končit?

Od začátku jsem chtěl, aby se to nenatahovalo a zůstalo nám to pro radost. Hodně let jsem strávil v reklamkách a musím říct, že se mi trochu zvedá kotel z toho, jak trh diktuje, že se musí vše vydojit do poslední kapky. Rozumím tomu, ale na druhou stranu jsem chtěl zkusit udělat něco parádního, co bude mít konec, co se nebude natahovat do nekonečna. Chtěl jsem to mít jako vzácnou věc, na kterou se budeme těšit, aby nám to nezevšednilo a aby to posluchačům zůstalo jako uzavřená věc, kterou můžeme jednou za čas vytáhnout.

I když jsme se na cestu se Zvířetem vydávali s tím, že to bude krátká věc, že budeme šetřit s koncertama, bude se mi stýskat, až to budeme příští podzim uzavírat. To, co jsme zažili a ještě do té doby zažijeme, rozhodně stálo za to, i když to není moc rozumný, ekonomický, ale mít kapelu složenou z kamarádů je skvělý.

Na obalu jsou rozkresleny fáze měsíce. Proč?

Když by ses dívala pod UV světlem, bylo by to vidět víc. Je to proto, že měsíc je jedna z nejzákladnějších věcí, který se na albu objevují. Myslím si, že to vypadá výborně.

Souvisí to s tím, že se nahrávka dělí na dvě roviny - vlčí a psí -, a s tím, že vlci vyjí na měsíc?

Oba dva vyjou na měsíc, oba je spojuje, že tak žalostně psi vyjou, jako kdyby se jim stejskalo potom, jak byli vlci. Měsíc je takový spojující prvek pro obě roviny.

Proč tedy ty dvě roviny?

Poskládal jsem písničky podle toho, jakou energii mám a nesu v sobě. Hodně se to změnilo vzhledem ke změnám, kterými jsem u sebe prošel, a pro mě bylo vždy důležitý chovat se dobře a vstřícně k lidem, protože mi přišlo, že je to fér. Ve chvíli, kdy jsem se dostal na místo, kde jsem měl nějakým způsobem chránit svoje hranice nebo se postavit za sebe, zjistil jsem, že je to problematický. Zároveň se mi jako nějak ten život dařil, ale pořád jsem dost pil. Během pití jsem se dost vypravoval do divných krajin, ať už agrese nebo sebelítosti, a postupem času jsem zjistil, že to, co jsem neopečovával a ani s tím nepracoval, je divoký lesní muž, který v každým člověku je. Někde je divočejší, primárnější na potřeby, pohnutky, jedná silou, agresí, pro mě to byl vždy archetyp, kterej mi přišel špatný a negativní. Tak se mi povedlo dostat do kontaktu s tou stránkou, která nebyla už potlačená, ale mohl jsem získat část její energie.

Ve chvíli, kdy je potřeba se naštvat, dostaví se mi temná strana a začne úřadovat. Daří se ho držet v mezích, zároveň něco v nás je divoká pudová stránka, kterou máme tendenci popisovat jako zlou a negativní, a já jsem vedle dal dvě, které nejsou tak odlišné. Samozřejmě, že by se dalo vykládat, že ti psi jsou oddaní, zkrocený, ale zároveň psi jsou věrný, výjimečně chytrý a mají velké benefity oproti vlkům. Ale obě strany mají něco, co se dá využít, a něco, čeho se dá zbavit. Písničky se do toho začaly skládat samy a pěkně to zafungovalo.

Na koncertech jste hrávali song "Mikrodramata", který se líbil Marušce Kieslowski. Proč písnička chybí na albu? Nehodila se koncepčně?

Byla jednou z prvních, která nás přiměla vůbec přemýšlet o další nahrávce. Měla být na desce. Ale jak ji umíme, už neseděla ke zbytku desky a nebyl na ni čas. A tak zůstane nenahraná, pokud tedy nebudeme mít záznam ze živáku, protože nejvíc funguje naživo.

Co naopak do konceptu zapadá, je "Zářící", která je o změnách v nastavení tvého osobního života.

"Zářící" je o rodině, zároveň je o změně perspektivy, kterou jsem prošel před pár lety a která ovlivňuje písničku a obecně můj život. Spočívá v tom, že jsem konečně našel způsob, jak se neztratit ve světě. Způsobů je spousta, ale našel jsem ten, který sedí mně. Je to o okamžiku, kdy jsi našel možnost, jak ten život spravovat, radost a nějakej klid, velký vděk tomu, že vůbec na světě jsme. Je to zážitek, který je hodně spojen s příchodem Marušky. Tehdy mi došlo, jak je to bez legrace opravdickej zázrak, kdy se v těle maminky děťátko vyvine a když je hotový, tak přijde na svět. Je to strašně nadesignovaný.

Máme tady celou planetu věcí, které máme rádi. Bez nadsázky by stačilo nebejt nenažraný a mohlo by to být super. Otázky míry jsou pro nás všechny komplikovaný, protože děláme věci buď málo, nebo moc. Jako například že bychom měli vydělávat dost peněz, že bychom měli být skvělý ve sportu či v něčem jiným. To často ale znamená opustit jiný, ne tak zářivý a důležitý součásti našeho života. Máme možnost žít na této parádní planetě se vzácnýma a inspirativníma lidma, a tak by nám prospěl vděk místo toho, abychom se koukali, co bychom mohli mít lepší. Štěstí a klid jsem dlouho hledal někde jinde.

Třeba v chlastu... Teď už nepiješ?

Přesně. Nepiju.

Když zůstanu u tohoto tématu, co pro tebe znamenalo, že se skladba "Černou" z předchozí desky dostala do filmu "Úsměvy smutných mužů"?

Bylo to skvělý, protože knížku od Josefa Formánka jsem poslouchal jako audio. Mám ho moc rád. "Prsatej muž a zloděj příběhů" je pro mne jedna z nejdůležitějších knížek a pak jsem zjistil, že napsal příběh z alkoholické léčebny. Bylo to v době, kdy jsem zjistil, že to je i moje slepá skvrna a že bych s tím měl hnout. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že točí film, zavolali mi, že by chtěli tuhle písničku. Byl jsem hrozně šťastnej. To je přesně to místo, kde to sedlo. Navíc lidi přicházeli s tím, že místo, kde v tom filmu skladba je, je naprosto skvělý.

Písnička je velmi silná. Máš dar, že tvůj hlas na mě působí velmi uklidňujícím způsobem a já ho ráda poslouchám.

Mohlo by to být. Snažím se o práci s hlasem dozvědět víc. Snažím se hodně zpívat, je to super a ten hlas to tvaruje.

Čeho bys rád dosáhl?

Chtěl bych udělat koncert v cirkusovým stanu. Je to krásný prostor, líbí se mi ta estetika, kdy by byla kapela vprostřed a lidi by seděli okolo. Mohli bychom využít prostoru a promítat na stan nebo bychom používali kovostroje nebo by s námi vystoupili kamarádi artisti. Bylo by to takové parádní spektakulární zakončení. Zároveň se bez toho obejdu, ale je to jedna z věcí, které je na podobné vlně jak hořící Zvíře. Hlodá mně to hlavou, a jestli mě to hlodat nepřestane, tak to udělám pro jinou kapelu.

Kreslíš, pořádáš výstavy... Budeš teď víc výtvarníkem než hudebníkem?

Jsem moc rád, že se moje výtvarná stránka znovu otevřela, výtvarnému umění jsem se hodně věnoval v dětství a v mládí a pak mi to tu chybělo.

Takže by mě bavilo dělat obrazy, grafiky, stavět věci. Na druhou stranu primární je hudba a rád bych se jí věnoval co nejvíc. Na třetí stranu si myslím, že být hudebník a výtvarník jde pěkně dohromady. Do budoucna bych se chtěl zaměřit právě na to a naopak nejmíň času věnovat věcem, které vydělávají peníze. Líbilo by se mi, kdyby je generovalo to, co mě baví.

Na jaře bychom se chtěli sejít s Aid Kidem a Tomášem Neuwerthem a začít pracovat na nových věcech pro Kittchena, zároveň mě v poslední době zajímá využití hudby při holotropním dejchání a meditačních technikách, který mi obecně přijdou zajímavý.

Co tě na tom tak fascinuje?

Rád bych se dozvěděl o téhle tváři hudby, protože zas nemá moc společnýho s tou kapelní. Funguje na lidi podle úplně jiných měřítek, než podle jakých jsem byl dodneška zvyklý hudbu poslouchat, kategorizovat ji, přemýšlet o ní. Je to mimo moje estetická měřítka. Písničky, které by mi přišly divné u dýchání, fungují fantasticky, fungují jiné principy, které mě zajímají. Během tohoto dýchání jsem zažil tolik silných zážitků, že by se mi líbilo se k této metodě vrátit.

Zvíře bylo pro tebe tak silný, že sis ho nechal vytetovat.

Dost. Přál jsem si to, aby to bylo silný a pořádný, a přesně takový to bylo. Nejsem jediný ve skupině, kdo to má vytetovaný.

Prý bys dokonce ty sám začal tetovat. Co je na tom pravdy?

Chtěl bych. Dostal jsem tetovací strojek, ale strašně dlouho mi trvá se k tomu dokopat. Protože nemám, s kým bych ho sestavil a začal s tím.