Thurston Moore přivezl do Lucerna Music Baru dvě skladby. Ale jaké!

A jakože opravdu dlouhých. Natolik, že v pražském Lucerna Music Baru zazněly vlastně jenom dvě, z toho "Alice Moki Jayne" coby hlavní set a ta krátká, jen asi pětadvacetiminutová "8 Spring Street" jako přídavek. Jakkoliv to může působit zvláštně, neznalým pohledem na setlist až odfláknutě a při představě více než hodinu trvajícího jediného hudebního kusu až nudně, realita nemohla být odlišnější.

Ono se totiž docela rychle ukázalo, že přistupovat ke koncertu Thurston Moore Group postavené kromě samotného frontmana ještě na bubeníkovi, druhém kytaristovi a kytaristce jako ke klasické rockové show, by bylo chybou. Tohle mělo spíš parametry vystoupení klasického ansámblu s jednolitou suitou o několika větách. Jen smyčce či žestě nahradily elektrické kytary - dvě dvanáctistrunné a jedna šestistrunná.

K tomu navíc baterie kytarových efektů a trocha neurvalého chování k už tak omláceným nástrojům. Od imbusových klíčů (či co to k čertu bylo) a skleněných trubiček narvaných pod struny po drcení kytar o zesilovače a podlahu. Výsledkem byla plejáda zvuků. Od hypnoticky jemných, do nekonečna se táhnoucích vybrnkávání až po uši rvoucí vazbení, hlukové plochy, pískání a skřípění. Vystoupení se obešlo beze slov, vše jednotila všeobecně srozumitelná univerzalita vybízející spíše k fascinovanému, soustředěnému poslechu.

Překvapení se nekonala. Vlastně jedno, to největší. Skutečně je možné do posledního tónu zopakovat složitou strukturu, která se v obou skladbách nachází. Do tónu, do zvuku. Vše v perfektní souhře řízené dirigujícím, do sebe ponořeným Moorem.

Tomu večeru nechybělo nic. Málokdy lze docílit natolik komplexního zážitku s takovým (z pohledu setlistu) málem. Nakonec tam bylo více muzikantství, emocí a napětí než v leckterém jiném vystoupení.