"Dead Letters" neboli mrtvé dopisy označují korespondenci, která nikdy nedorazila do cíle, neboť adresát buď zemřel nebo nebyl k nalezení. A tak se, mnohdy i po spoustě let, vracejí zpátky pisateli. Už v roce 2003 tak finští rockeři označovali kolekci deseti skladeb, u nichž si nebyli jisti, zda k posluchačům vůbec dorazí. Po telecích letech v devadesátkách, kdy vydávali z dnešního pohledu až primitivní písničky a neštítili se u toho experimentovat třeba i s reggae, byli prostě frustrovaní. Deska "Into" v roce 2001 jim vlila do žil trochu optimismu, protože singl "F-F-F-Falling" nečekaně zabodoval, budoucnost skupiny ale byla stále nejistá. Obsah dopisů ale nakonec ke svým příjemcům doputoval a ti ho pak jako řetězový e-mail začali šířit po celé Evropě. The Rasmus tak s novou deskou vystřelili ke hvězdám a tisíce teenagerů se začalo shánět po havraních perech, aby si je, podobně jako drobný zpěvák Lauri Ylönen, mohli zaplétat do vlasů.

Byl to obrovský úspěch. Z desky vyšlo pět obrovských hitů, a i když kapela nadále vydávala kvalitní alba, nikdy si nedala pauzu (snad jen s výjimkou Lauriho sólovky) a dodnes hraje v nezměněné sestavě, na úspěch "Dead Letters" už nenavázala. Zde by možná bylo dobré připojit osobní vzpomínku. V době vydání mi bylo čtrnáct let a jako řada vrstevníků jsem i já byl ve věku, kdy jsem si v hudbě hledal své idoly. A spousta tehdejších lásek mi zůstala dodnes. Byla to doba, kdy se poprvé prosadili Evanescence, Fall Out Boy, Black Eyed Peas, Sean Paul, 50 Cent, The White Stripes, Beyoncé nebo Snow Patrol. A do toho přišli The Rasmus, kteří byli prostě jiní. "Dead Letters" jsem hltal a dodnes z ní znám každé slovo. Málokteré album jsem slyšel tolikrát jako právě toto, a i když objektivně na něm po letech vidím chyby, subjektivně ho stále řadím ve svém žebříčku toho nejlepšího minimálně do top pětky.

Když proto ve zcela zaplněné Lucerně zhasla světla a po krátkém intru na projekci se rozezněl úvodní riff singlu "First Day Of My Life", jenž na rozdíl od řady nedávných koncertů The Rasmus v Česku tentokrát nebyl tak špatně nazvučen, sál málem explodoval nadšením. Na takovou euforickou odezvu Finy nemohla připravit ani odpolední siesta v meditačním centru na Žižkově, ani slivovice, kterou dostali od jednoho z fanoušků před vystoupením.

Největší hit "In The Shadows" zazněl netradičně už jako druhý. Při jeho začátku zvedli fanoušci v prvních řadách cedule a srdíčka s nápisy, na což však Lauri nestihl zareagovat, protože se mu ve vydýchaném sále slyšitelně zpívalo hůře než třeba na jaře ve Foru Karlín. Přesto dával do svého vystoupení všechno a nechal svá pera, která si po mnoha letech na toto turné opět zapletl do vlasů, volně vlát. Když pak před posledním refrénem kvarteto zastavilo hudbu, aby vrchol písně odpálilo i spolu s nezapomenutelným videoklipem plným havranů na projekci, udeřila nostalgie naplno. A pak ještě mnohokrát.

Znovu a znovu formace přesvědčovala, že co před šestnácti lety vytvořila, obstojí i dnes. Ať už to byl agresivní singl o samostatnosti "In My Life" s promítaným textem a nezvyklou hudební strukturou, nebo podobně složitě komponovaná balada "Not Like The Other Girls" či třeba pozapomenutý kousek "Back In The Picture", který by se hitem mohl stát i dnes. To vše po zhruba třičtvrtěhodině ukončil depresivní "Funeral Song", na nějž zůstal Lauri na pódiu sám. Jak byl ale z předchozích minut rozjetý, k vlastní škodě píseň trochu zrychlil a nedal jí patřičnou teatrální vážnost, jakou by si zasloužila. Drobnou výtkou se ale nenechte rozhodit - celé předvedení ikonického alba v kompletní podobě bylo fenomenální a asi se shodneme, že bychom si to všichni z fleku klidně zopakovali.

Ani potom ale skupina nepolevila. Prostřední část věnovala trojici singlů v akustické podobě, přičemž obrovský palec nahoru patří emočně drásavé "Sail Away", po níž přišly neustávající ovace, úšklebek naopak míří vůči "No Fear", jejíž strhující energie byla v akustickém podání nešikovně rozmělněna.

Zbývají program obstaral výběr hitů i rarit, jak si ho přes internet vybrali fanoušci. Někdo tak mohl postrádat novější singly jako "Wonderman", "I'm A Mess", "Paradise" nebo "Holy Grail" ze stále ještě nevydané novinky, na druhou stranu ale bylo osvěžující slyšet naživo třeba "Night After Night (Out Of The Shadows)", "Lucifer's Angel" nebo závěrečnou "Last Waltz". I tyhle kousky byly v Lucerně odzpívány s obrovskou vervou, jako by právě ony patřily do kapelního best of, bylo tudíž zřejmé, že obě strany odejdou do svých loží maximálně spokojeny. Tohle totiž byl, minimálně za posledních sedm let, kdy jsem u toho nechyběl, nejlepší koncert The Rasmus v České republice.