Static-X vstali z mrtvých. Jakkoliv lze nad legitimitou současného reunionu vést debaty. Je pravda, že ani sebelepší hlasová náhrada nemůže kompenzovat zesnulou tvář a hlavní tvůrčí mozek kapely. Ale nový frontman se o to pokusil důstojně.

Je to, jako by Dave Grohl s Kristem Novoselicem obnovili Nirvanu například se Shawnem Morganem (Seether) za mikrofonem - i když tam nepochybná hlasová podoba je, Kurt Cobain byl prostě jenom jeden.

Ale vem to čert, ten koncert byl prostě pekelně našlapaný. A sváteční. Nejen díky hlavní hvězdě, ale i předkapelám, které v Česku koncertují opravdu sporadicky nebo zatím vůbec. To je případ otvíračů Dope. Ti hráli netradičně už jako první a set o asi pěti skladbách zabral jen necelých pětadvacet minut.

Důvod se zdá nabíledni. Je skoro veřejným tajemstvím, že právě Edsel Dope je tím novým tajemným vokalistou Static-X - kromě organizačního rozložení skupin v harmonogramu turné tomu nasvědčuje výška, hlasová podoba i stejné fráze na oslavu dvaceti let od vydání desky "Wisconsin Death Trip", které pronesl na začátku i konci večera.

Hodně fanoušků přišlo právě na Edselovu partu, a tak byl solidní kotel přítomen už od začátku. Kapela odehrála kvalitní show, korunovanou marihuanovým dárkem frontmanovi od jednoho z návštěvníku přímo během setu.

Následující SOiL do industrial/gotic/nu-metalového večera žánrově trošku nezapadali a ani výkonem jejich (v nejlepším slova smyslu) poctivý jižanský redneck metal úplně nezaujal.

Především vokalista Ryan McCombs (známý také ze spřízněných Drowning Pool) byl sice dobře naložený, ale vokálně se opravdu hodně šetřil. Výšky byly spíš vyřvané a celé refrény nechal odzpívat publikum. Nic moc.

Největší bizár večera v téměř naplněném MeetFactory měli na svědomí Wednesday 13. Představte si vizáží black metalovou kapelu, která hraje hardcore punk. Úderné vypalovačky a především pódiová show plná rohatců, seker, obskurních klobouků, masek a všelijakých blikátek.

To vše v podání začernělého frontmana s vizáží prokletého horníka, který jako by fáral v černouhelných dolech a prokopl bránu samotného pekla. Hudebně žádné umění, ale koukalo se na to perfektně. Bavilo.

A pak to přišlo. Očekávání míchané se skepsí se od prvních tónů "Bled For Days" změnilo v naprostou extázi. Ten koncert byl prostě skvělý. Nový vokalista s perfektně vymyšlenou maskou, lehce inspirovanou Jimem Rootem ze Slipknot, a overalem kostlivce přímo stříkal charisma na všechny strany.

V hlubších pasážích pěvecky ještě o něco hrubší než Wayne Static, naopak scream a čisté zpěvy lehce slabší. Na živém koncertě ale vynikne spíš to první, a tak to celé znělo ještě tvrději než originál. V řadě pasáži si autor dokonce přiznal kacířskou myšlenku, že to bylo lepší než originál.

Kapela přehrála své celé, v úvodu zmíněné debutové album a k tomu další hitovky. I když na celou řadu z nich se z časových důvodů nedostalo (dříve narozeným videoherním nadšencům mohla například chybět dobře známá "The Only"). Sugestivní dojem dotvářela i působivá projekce, a to nejen motivy, ale i barevným spektrem a celkovým sci-fi laděním.

Řada lidí celý reunion a připravované album nevydaných skladeb odsuzuje jako komerční tah a snahu Tonyho Campose vydělat si. A ano, u málokteré kapely je hlavní postava natolik nenahraditelná, pěvecky i vizuálně. Ale pondělní vystoupení bylo prostě výborné. A řadě z nás, kteří v době největší slávy kapely byli teprve v pubertě, a neměli tedy možnost vidět formaci živě, se splnil jeden klukovský sen. Díky za to.