Petře, na jaře jsi oslavil pětapadesát. Cítíš se na to?

Jak chodím do fitka, tak jsem se tam zvážil, změřil, abych zjistil svůj vnitřní věk. Ten mám na třiačtyřicet. Dokud to bude vycházet tak pěkně, budu pokračovat v měření.

Ví se o tobě, že rád chodíš na velké koncerty. Co tě naposled očarovalo?

Byl jsem na Kiss, to se mi hrozně líbilo. Jsou to moji miláčci z dětství. Chtěl jsem na Rammstein, měl jsem lístek, ale nedojel jsem. Po cestě jsem zjistil, že těch velkých koncertů mám fakt dost. Najednou se mi tam nechtělo, a tak jsem to v Hradci otočil. Místo toho jsem jel domů po cestě, kterou jsem dlouho nejel. Přestože je miluju, tak jsem prostě nemohl. Nabízel jsem na benzínce lístek, ale všichni se mi smáli. Mysleli si, že je to padělek, tak ho nikdo nechtěl.

Žiješ rád přítomnými okamžiky?

Jedině. Ale rád plánuju věci dopředu. Protože vím, že když dneska nenapíšu písničku, nebudu mít co nahrávat. V tomhle tedy trochu racionální jsem. Ale rád žiju přítomností, třeba když někdy nevím, jakou cestou mám jet. To vypnu mozek, začnu myslet na něco jiného a ono mě to někam nasměruje.

Když se řekne Mňága, vybaví se mi osvědčená kvalita, pohodovka. Někomu to ale může připadat, že zníte stále podobně. Máte po těch letech čím překvapit?

Doufám, že deskou, kterou propagujeme, lidi překvapíme. Samozřejmě kvalitou, která se pořád zvyšuje - že to není furt stejný, že tam nápady jsou.

Když jsem "Třecí plochy" poslouchala, přišlo mi, že se vracíte ke starší tvorbě - svou melancholií, zvukem, svým smutnoveselím. Byl to záměr?

Upřímně nemáme žádný jiný záměr než nahrát písničky, které jsou připravené. Neřešíme zvuk, aby to připomínalo tohle. Cimfáč nám je pomáhá doaranžovat, máme hosty a snažíme se do každé skladby dát to, aby působila co nejsilnějším dojmem. Když to má mít poselství nebo být taneční, tak ať to tak fakt je. Potom jsme sami překvapení, co z toho vyleze. Jsme na světě, abychom udělali, co tu chybí, a to je Mňága a Žďorp. Máme svoji malou kapelku, a tak si to budeme dělat podle sebe. Tím, že jsme půlka osazenstva ve skupině od začátku, víme, co jsme si kdysi prosadili - dělat vždy písně, jak jsme chtěli. Klaplo to, tak proč se toho nedržet. Dobrých rad jsou mraky. Můžou mít všichni pravdu, ale musíš si to udělat podle sebe, pokud máš mít šanci někoho oslovit. Českých i světových věcí, které něco připomínají, jsou mraky.

Pro některé lidi je to červený hadr, že jim to připadá stejný, ale to je stejný, jako když čteš Nesbo - komisař Harry Houle se na konci zase ožere, ale příběh je jiný. Nebudu se zlobit na The Cure, že je poznám po třech sekundách. (smích)

Váš koncert taky poznám zdálky po pár taktech, obvykle začínáte "Hodinovým hotelem"...

Teď ji hrajeme jako druhou písničku. Ale jinak jsme ji hráli jako první. Jednak to jede, jednak pak celý koncert nemusíš poslouchat, ať ji zahrajeme. Ale ke konci to posloucháš znovu, protože opilci už zapomněli, že to bylo. Averzi na ni ale nemám. Je to naše děťátko. Dnes bych tuhle skladbu nenapsal, protože svět vidím jinak než v devatenácti, zhrzený za komunistů. Je to zaplaťpánbůh otisk doby, který zpívám rád.

S novou deskou jste se vrátili do Sona. Přinesl návrat něco nového?

Bylo to osvědčený, možná z našeho pohledu staromódní. Ale na tenhle typ staromódnosti jsem fakt pyšnej - nahrát to co nejlíp, dorazit aranže co nejlíp a dát tomu co nejlepší zvuk. Přijít na to, jak to má být prázdný, a to se strašně dobře dělá u Cimfáče. Po dobu nahrávání je sedmý člen kapely. Pracovali jsme od jedenácti do osmi do večera. Intenzivně bez přestávky na žrádlo. Pak byla večeře a párty, kdy si písničky pouštíme, a to už nemusíme být za každou cenu střízliví. Ale nahrávat musíš střízlivý, ať se to dá poslouchat i za pět let. Máme banku nápadů, která vznikne během tohoto poslechu, ale druhý den se tomu nikdo nesměje, je to nuda. Mraky z toho použijeme, něco nepoužijeme. Mezi těma blbostma se občas něco urodí. Chce to trochu náhody, úchylnosti, divnosti, nebo tam pošleme hosta, ať si s tím poradí po svým. To je jak v životě, to taky nemůžeš mít připravené všechno.

Proč název "Třecí plochy"?

Když jsme dávali písně dohromady, vylezly vztahy mezi mužem a ženou. Snažil jsem se najít vtipný popis, který by to trochu sjednotil. Kluci si z toho dělali srandu, že nejdřív jsou třecí plochy velice příjemné, pak to trošku opadne a nakonec to skončí třením rozvodových papírů.

Má deska koncept?

Má. Jasně že hustej - jak formálně, tak obsahově. První a poslední skladba spolu souvisí. Začíná se rozbíhat coververzí od J.A.R., osobní výpovědí autora Oty Klempíře, kdy je trochu nasraný, trochu ublížený, furt křičí, že to je nejistý. Rozumím mu a ztotožňuji se s ním. Poslední "Svítáníčko" napsal Jiří Tibík Tibitanzl, který u nás hraje na ságo. Text napsal Tomáš Vůjtek a je o skuhrajícím chlapovi, který pozná ženskou a díky tomu se už necítí nejistě. Předtím je hodnotící písnička "Třísky", ve které je pointou provázek a klíč. Když jsme byli malí a chodili jsme po pískovišti, měli jsme na krku klíč na šňůrce, abychom ho neztratili. Teď je to podobný - i když jsi starej kretén, okoralej, sešrotovanej, loajální, pořád máš na krku klíč a provázek.

Předělávku "Je to nejistý" od J.A.R. jste dělali narychlo, Roman Holý se vám ozval na poslední chvíli. Měli jste na výběr, nebo přišel s konkrétní písní?

Mohli jsme si vybrat písničku, jakou jsme chtěli, ale byla to jedna z písniček, kterou jsme zároveň předělat zvládali. Šlo hlavně o text. Oni totiž jinak maj' texty, který bychom uchopili jen horko těžko. Na tuhle písničku přišel bubeník Marcel Gabriel. J.A.R. je sbírka funkových hráčů. Když jsme začínali, takovými lidmi jsme opovrhovali. Postupem času jsme se ale taky naučili jakž takž hrát, a začali lidi, co umějí řemeslo, brát vážně. Takže předělat jim píseň je svým způsobem drzost. A tak jsme se rozhodli, že to uděláme pomalejší. Romanovi se to líbilo. Bodejť byť ne, když tam hrají zoufalci a borec tam látaří.

A co druhý cover - "Sonet"?

Písnička existuje od 1977. Poslouchal jsem ji už za komunistů, tehdy to mělo přesný dopad. Text je nadčasový a platí dodnes. V původní písni tam tak šeptaj' a my jsme z toho udělali melodrama. Volal jsem autorovi Vladimíru Veitovi, co před lety emigroval a dělá kněze. Neznal jsem ho přitom osobně. Pokecali jsme a pak jsem mu to poslal. Na to konto mi napsal, že se mu to nelíbí ani trochu. Měl jsem z toho hroznou pr*el, protože je to starší chlap, a tak mi bylo jasný, že se mu takový paskvil nebude líbit. Ale bylo na tom to vtipný, jakou měl radost, že si jeho písně někdo všiml. A nakonec mi napsal, že ten text stojí za to, aby ho lidi slyšeli.

Na desku jste už potřetí vybrali peníze prostřednictvím Startovače. Proč jste opět zvolili tento přístup?

Protože to funguje a je to pro nás nejjednodušší - oslovit fanoušky a mít klid.

Hlavní cenou byla ta vaše Třecí párty na statku u Tibíka?

Tři lidi jsme měli ve studiu, dokonce jeden borec kvůli tomu přiletěl z Londýna. Na Třecí párty nás bylo asi sto padesát. Povídali jsme si, bavili se, hráli u ohně, nikdo se neseparoval, pokecali jsme se všema, koloval joint, popíjelo se, ráno byla na snídani česnečka. Druhý den po nás na zahradě nezůstal ani papírek, jak máme ukázněné fandy.

Koloval joint? Na Colours of Ostrava jsi v Reflex stanu říkal, že s hulením končíš. Tak jak tomu je teď?

Recidiva je mocná věc. Nehulil jsem skoro dva měsíce, ale před Třecí párty jsem si říkal, že se na ni musím připravit. Jsme stateční, ale zas ne tak moc. (smích)

Prý jsi ten večer dokonce ztratil brýle.

To nebyla moje chyba. Když jdu na pódium, podám technikovi brýle a pak jdu z pódia, podám mu mikrofon a on mi dá brýle. Jenže on se ožral a dodnes neví, kde ty brýle jsou.

Na párty se také točil klip "Kdo čím chce být". Po pravdě mě u té písně štvou ty ženské vokály.

Nám se ale strašně líběj. Je to záměr. Přišla s nimi zpěvačka.

Máte v plánu ještě dva klipy: černobílou grotesku s Lukášem Pavláskem v hlavní roli a pak točení v Orlických horách. K jakým písním budou?

Orlické hory budou ke skladbě "Vteřiny věčnosti" a s Lukynem děláme na songu "Kanárci v klecích", což by měl být hlavní klip k desce.

Stal se z tebe pisálek - od konce května píšeš svoje sloupky do Reflexu. Jaké to je psát do svého oblíbeného časopisu?

Mám volnou ruku a je to pěkná pakárna pro člověka, který není zvyklý na to, co je normostrana. Furt to píšu delší. Vychází to z toho, že si někdo všiml, že píšu na Facebooku. Ale to je úplně něco jinýho. Musel jsem si pomoct tak, že jsem si text nejdřív napsal na Facebook, jak to normálně dělávám, tedy pod hlavičkou Petr píše. Jinak mi to psaní nešlo. Ztrácel jsem se v tom, jakou formu to má mít. Je to nezvyk. Stejně jako když jsem uváděl pořad "Ladí neladí". U prvního dílu jsem myslel, že zešílím nervozitou. Ale učím se přeskakovat z témat.

À propos - "Ladí neladí". Nechybí ti tenhle pořad?

Já bych točil určitě. Bavilo mě to, poznal jsem díky tomu hodně kapel. Nebyl to žádný mainstream, neplatilo, že bychom tam museli zvát kapely, co hrají v hlavních časech jenom proto, že jsou v telce. Naopak. Byly tam kapely, které už neexistují nebo byly divné. Chybí mi to, ale v dnešní době už by o to asi nikdo nestál.

Je fakt, že dnes frčí sociální sítě, což mě poměrně děsí.

Je to daleko horší, než lidi tuší. Ale to uvidíš až po tom, co jsi o to přišel. Jako jedni z prvních jsme začali používat facebookové události a zjistili, že je to k ho*nu. Pořadatel nás informoval, že přijede 400 lidí, a my na něj, kolik má prodaných lístků, a on že dvanáct. Lidi jsou zblblí, odkliknou všechno, co vidí, protože jsou tím v ten moment nadšení.

Vnímáš své pravidelné příspěvky na Facebook jako očistec? Pokaždé celkem podrobně sepíšeš, co jsi ten den dělal...

Je to něco jako deník. Ale přímo deník si nevedu. Mám osmnáct sešitů, u kterých je všehovšudy popsaná první stránka.

Pojďme ale zpátky k desce. V písni "Barevný směrovky do zítra" zpíváš o poslední barvě duhy. Která to je?

Ta očekávaná, na kterou se těšíš.

Píseň "Lásko, lásko" je taková těžká vztahová depka. Kdy se ti píše líp? Když prožíváš krizi, nebo když je vše zalité sluncem?

Když mám depku, nedělám nic, ale o týden později, když už jsem nad věcí, jsem o tom schopný napsat. Když je mi blbě, je to stejný jako když jsem se chtěl zhulit, aby mi bylo líp. Ale jenom to tu depku prohloubí. A o to nikdo nestojí. Ale smutný, depresivní, nas*aný písničky se píšou daleko líp, protože je to primitivní emoce, s kterou se ve světě všichni ztotožní. Když napíšeš něco lehce pozitivního, jsou lidé nedůvěřiví.

Třeba "Kanárci v klecích" jsou o tom, že se lidi potkaj'. Zamilují se do sebe na první pohled, přeskočí jiskra, aniž bys chtěla, protože víš, že to posledně dopadlo na ho*no. Refrén je: "Kanárci v klecích dávno padli, sirény ječí a nikdo je neposlouchá." Váže se to k tomu, že horníci v dolech měli kanárky v klecích. Když se začal šířit metan, kanárci padli a horníci mazali nahoru. To je stejný i ve vztahu, když bys měla utíkat, ale jsi z tý lásky paf.

V songu "Kdo čím chce být" zpíváš o krmení ryb. Kdy jsi krmil ryby naposled?

Ptáš se mě, kdy jsem se naposled cítil v pr*eli? To je klasická rozchodová písnička. V případě této desky jsem tam chtěl dát písničky, který nebudou mít šťastnej konec. Nebudou takové, že z nich bude cítit, že autor je nad věcí. Třeba písnička "Atakdál" nemá pointu. Řekl jsem si, že na to melancholické skuhrání mám nárok.

A ještě jeden obrat ze zmíněné skladby: snídání vody z hotelového pokoje. Tos dělal kdy?

Není to tak dávno. Je to oslava devadesátek, kdy jsme měli dvacet koncertů měsíčně, nevěděli jsme, v jakém jsme městě. Furt to jelo. Šílený. Začali jsme si trvat na dobrých hotelech, protože v těch špatných se nedalo spát, ale pak jsme ani do těch dobrých nedošli, přišli jsme až ráno. Takhle písnička je o strašlivým paření, kdy jsem končíval na hlaváku v pornokině, protože to bylo jediný místo, kde bylo otevřeno.

Na svém kontě máš dvě sólovky. Chystáš další, nebo tě kapelní svět momentálně naprosto uspokojuje?

Soustřeďuju se na kapelní věci, i když materiál by byl. Éter je zamořen mraky hudby, ale nechci vydávat něco nedodělanýho.