"A proč Hamburk? Vždyť byla i v Praze..." napadne asi většinu čtenářů, kteří sledují místní hudební dění. Je to trochu složitější - koho termínové peripetie nezajímají, ať klidně infobox přeskočí a pokračuje ve čtení až pod ním.

Nechci se dlouze rozepisovat o průhledných taškách, o tom už bylo napsáno mnoho a za sebe jen dodám, že to chápu. Když vám na koncertě terorista zabije dvaadvacet lidí, změní vám to život a musíte udělat něco navíc. Na druhou stranu ale doufám, že z toho nebude nový standard - nechci se dostat do fáze, kdy budu jezdit na festivaly s průhlednou krosnou. Mediální kampaň po celé Evropě každopádně zafungovala a po celém Hamburku jste bezpečně poznali, kdo má na večer stejné plány. Fronty před Barclaycard halou, která je kapacitou podobná naší O2 areně, ale byly šílené. A to bylo teprve půl šesté.

Přiznám se, že to bylo poprvé, co jsem si pořídil nadstandardní typ lístku. Pokud jste dosud tu zkušenost také neměli, třeba vás bude zajímat, co všechno je za tu šestku v ceně. Koncert od koncertu a sál od sálu se to bude lišit, ale v tomto případě to znamenalo následující: dovnitř vás pustí už o dvě hodiny dříve, což je fajn, protože venku se schylovalo k dešti. Zapomeňte ale na to, že byste si šli vystát místo do prvních řad. Tam se totiž nedostanete. Aréna v Hamburku vás separátním vchodem pustí do prvního patra, kde si můžete dát nějaké drinky na baru a posedět v kožených křesílkách, většina hostů ale stejně rovnou zamíří do své lóže. Nebo spíše pokoje, abychom byli přesnější.

Vstoupíte do něj a jste skoro jako v hotelu. Po jedné straně máte kuchyni s nápoji, na té druhé zase najdete jednohubky, předkrmy, polévku, steaky, brambory a grilovanou zeleninu. Na stěně visí televize, uprostřed je stůl v podobě baru. Číšnice, kterou máte po celý večer k dispozici, se vás stále chodí ptát, zda něco nepotřebujete. Veškeré jídlo a pití je v ceně, , když dohrají předskokani, dojde i na dezerty. Chuťově to odpovídá nadprůměrné pražské restauraci. Naproti dveřím pak najdete vstup na dvoupatrový balkón, kde si na sedačkách (o třídu pohodlnějších) můžete vychutnat koncert. Výhled byl dobrý, zvuk solidní, jen je ještě třeba dodat, že v jedné takové lóži se budete dělit o místo s asi šesti cizími lidmi, což nemusí vyhovovat každému. Celkově se servisem spokojenost a jako zážitek to bylo fajn, přesto ale osobně zůstanu spíše v kotlech dole na ploše jako dosud, tam je ten prožitek stejně vždycky nejsilnější.

A teď ty koncerty. Ve spoustě věcí se samozřejmě budu opakovat s reportáží z Prahy - například výtka vůči malým obrazovkám, na kterých nebylo nic vidět, byla rozhodně zasloužená. Je to však způsobeno i tím, že Ariana s týmem připravila dotaženou show, kde se ale zapomnělo na jednu podstatnou věc. Improvizaci. Lidský faktor byl potlačen na minimum, prostor na promluvy k publiku byl zanedbatelný a omezil se jen na základní zdvořilostní fráze. V každé písničce bylo vidět, že umělci mají jasně daný scénář, který jim předepisuje, kdy, jak a kam se mají v danou chvíli přesunout. To trochu zamrzelo, byť to u velkých popových hvězd bývá běžné. I tam ale občas interpret zastaví a řekne něco od srdce. Udělá něco spontánního. Třeba se i rozbrečí dojetím jako třeba Jess Glyne nebo Billie Eilish. To tady bohužel nebylo. Na druhou stranu ale Ariana před časem přiznala, že pro ni jsou koncerty spíše utrpením, protože jí připomínají Manchester, a to jí asi nemůžeme vyčítat.

Jako první vystoupili Social House, s nimiž má Ari ještě stále nový klip "Boyfriend" (a s Mikeym Fosterem, který tvoří polovinu rapperského dua, aktuálně chodí). Dvojice měla puštěnou muziku s kompletními vokály z playbacku a naživo jen tak hopsala a občas do toho něco přirapnula, žádné velké umění to ale nebylo. Spojení textů o tom, jak se chtějí opít v luxusní residenci, a rapu, který je spíše jakýmsi polozpěvem, blízkým třeba tomu, co dělá Post Malone, asi bude mít v hitparádách úspěch. Za těch třináct minut a během asi čtyř songů, které předvedli, toho všeho bylo ale asi tak akorát. Čekali byste, že si s nimi nakonec Ariana ten aktuální singl střihne naživo? Bohužel.

Ella Mai bude taky hvězda. A nebude to už dlouho trvat. Debutové album je sice vesměs průměrné, ale rádia z něj budou nadšená. Ceny už hudebnice nějaké posbírala, prošla si i X Factorem a teď už se to bude jen nabalovat jako sněhová koule. Ona sama vystupuje se živou kapelou, zpívá nadprůměrně a je třeba jí přičíst k dobru, že má i solidní soulové cítění. Škoda jen, že to samé neplatí pro zvukaře, který evidentně preferuje rock, a tak bicí jejího bubeníka vytáhl tak vysoko, že přehlušily všechno ostatní.

Ariana Grande měla kromě toho do puntíku nalajnovaného večera a obrazovek ještě jeden nedostatek. Vynechala totiž celou řadu singlů. "Problem", "One More Time", "Focus", "The Way", "Boyfriend", "Don't Call Me Angel", "Bang Bang" a další nezazněly vůbec, spousta těch, co zazněly, zase byly ve zkrácených verzích. O některých víme, že chyběli hosté, jinde zase, že je zpěvačka nerada prezentuje naživo, ale stejně. Jednou jsou to hity, tak by měly dostat prostor.

Když se ale sotva metr a půl vysoká rodačka z Floridy rozezpívala kousíčkem "Raindrops (An Angel Cried)" a následně se na pódiu objevila se svými dvanácti tanečníky stylizovaná do podoby Poslední večeře, protože na řadě byl hit "God Is A Woman", výhrady padly.

Živá kapela hrála a nazvučená byla parádně, podkresové vokály v refrénech sice mohly být obstarány vokalistkami, ale ani tak nevadily, protože prim hrál Arianin fenomenální hlas. Ne nadarmo bývá nejčastěji přirovnávána k Mariah Carey. Šířka jejího rozsahu takřka neměla hranic, a když se Grande pustila do exhibice například v "Breathin'", padaly brady. Kdyby to slyšel Simon Cowell, mačkal by zlaté tlačítko jako první. Všechna čest.

Choreografie hrála podstatnou část vystoupení, sama o sobě ale nebyla příliš nápaditá a spíše si odškrtávala povinné položky. Chůze nohu přes nohu. Chlap, který se lísá k nohám, načež ho zpěvačka chytí za hlavu a odkopne. Tanečky kolem židle. Svíjení se na kapotě Cadillacu v "7 Rings" a házení penězi. To všechno už jsme viděli mnohokrát, v jejím podání to bylo sexy, přesto ale šestadvacetiletá milovnice culíků nepůsobila tak lacině jako občas ve svých klipech. Oslava luxusu, komerce, pozlátka na sociálních sítích a povrchní prvoplánovost hrály první housle. Z pohodlí lóže by člověk jednoduchému životu i rád podlehl, stačilo se ale podívat pod sebe a pohled na vozíčkáře vrátil zpátky do reality. Nebo si vzpomenout na to, čím vším si samotná interpretka v posledních pár letech musela projít. Pod image cukrové panenky Barbie a pod lascivním kukučem nesmělé srnky musí být duše rozbitá na střepy.

Spousta skladeb, které na desce zapadly, naživo vynikla. Medley "Sweetener" / "Successful", "Needy", "Make Up", u kterého si Grande za burácení publika nanesla rtěnku, nebo "NASA", během níž se obří koule symbolizující měsíc snesla nad pódium ve tvaru srdce a vůbec poprvé se ukázalo, že tam ty projekce k něčemu jsou. Highlighty vystoupení byly písně, které jsou na poměry Arianiny diskografie poskládány nápaditě, jako "Love Me Harder", "Into You", EDM hymna "Break Free" nebo neobvyklým úvodem opatřená "No Tears Left To Cry" s deštníkovou choreografií, s nímž se hlavní hvězda večera, ve videu imitující Marilyn Monroe, vracela na scénu po teroristických útocích. Závěr na pět aktů rozděleného vystoupení patřil konfetám, duhovým vlajkám a songu "Thank U, Next", v němž vzpomíná na své bývalé a děkuje jim za to, že jí dali do života lekci.

Možná tady není tolik superlativů, kolik by se slušelo, ale vážně to byl výborný koncert. Cesta do Prahy byla plná euforického přehrávání si zážitků a vracení se k albům stále znovu, protože poslouchat je nyní je úplně nová zkušenost. Rozhodně a zcela bez pochyby lze prohlásit, že bylo o co stát. Fakt to stálo za to.