V době, kdy si povídáme, začíná nový školní rok. Jak vzpomínáte na svoje školní léta?

Janek: Šel jsem do první třídy, když k nám Rusáci přijeli tanky. Takže to mám spojené s tím, že to byla dobrodružná doba. Zážitek z prvního školního dne tak bohužel válcují Rusáci. Daleko více mne zasáhlo jiné září, bývala to směs pocitů, kdy jsem se malinko těšil na spolužáky a na to, jak si budeme vyprávět, a zároveň jsem věděl, že prázdniny jsou definitivně v pr*eli. Povinná školní docházka byla hrozná. Ale definitivně mi to došlo, až když jsem vyprovázel malého Jonáška s květinou. To vám najednou dojde, že to je jedinečná osobnost, která byla plně závislá na tom, zda měla na rodiče větší či menší kliku, poslední moment, kdy jsme opravdu mohli zaručit, že se k němu dostanou informace, který považujeme za správné, a můžete jen doufat, že se s ním bude zacházet slušně, že se k němu ostatní budou hezky chovat. Najednou vám dojde, že je to konec, že je v rukách státní instituce, a když bude mít štěstí a bude mít dobrého učitele, nezprotiví mu chuť po poznání na celý život.

Ivan: Těšil jsem se, protože jsem měl štěstí a čekala tam na mě skvělá parta. S dětmi to mám podobně jako Janek. Najednou přivedete svobodnou bytost ke stroji, který tu bytost buď semele, nebo ne. Je důležité, aby děti měly základy z domova, než jdou do školy.

Hanz: Když to vezmu komplet, moje školní léta začínala a končila obrovským těšením se, jen některé z těch let mezi tím jsem musel chvílemi přežít. Do první třídy jsem se fakt těšil, ale pak už to bylo horší a horší. Další těšení se do školy přišlo až se studiem na konzervatoři.

S nástupem podzimu se uzavírá i festivalová sezóna. Na konci srpna jste, Janku, hrál v Berouně. Slyšela jsem, že jste si zapomněl mikrofon v Praze a poslal jste pro něj technika. To nešlo vyřešit tak, že byste si půjčil mikrofon na místě od někoho jiného?

Janek: Bylo potřeba mít dobrý mikrofon, hlavně bezdrátový. Jednalo se totiž o akustický koncert založený na dekoracích, které z toho dělají hospodu. Takže tam je i výčepní pult s funkční pípou, holky jsou oblečené jako kelnerky a roznášejí pivo, což je velká prča. Hospodu postupně zabydlujeme, je tam hodně nábytku. Proto je potřeba nemít mikrofon, který za sebou táhne kabel. Dalo se to vyřešit padesáti různými způsoby, ale vzhledem k tomu, že jsme na to přišli včas, potrestal jsem road manažera. Musel sednout za volant a jet pro něj do zkušebny do Prahy.

O víkendu se konal festival Soundtrack v Poděbradech (rozhovor jsme pořizovali začátkem září - pozn. red.), kde hrál prim muzikál "Šakalí léta". Jak se vám, Ivane, líbilo zpracování?

Ivan: Bylo to úžasný. Na začátku jsem si myslel, že to nemůže vyjít. Ale sešla se tam parta úžasných muzikantů a lidí, se kterými jsem se neviděl od natáčení filmu, třeba s malým Semotánem (hlavní dětský hrdina), který zpívá závěrečnou písničku. Bylo to hodně přátelský. Měl jsem radost, všechno ze mě spadlo. Bylo tam moc technických věcí jako třeba hrát přesně na tón ve filmu a podobně. Nakonec se to s pár drobnůstkami povedlo. Upřímný potlesk a tanec při přídavcích početného publika, to byla radost sledovat.

Na končící letní festivalovou sezónu plynule navazuje symfonické turné. O něm jste se, Janku, v náznacích zmínil už loni. Můžete mě do něj teď více zasvětit? Koho to napadlo, jak je to stará myšlenka?

Janek: Rád bych přišel s historkou čtenářsky vděčnou, ale napadlo to agenturu...

Pravda, tehdy jste přiznal, že se musíte dokopávat k projektům, respektive že vás někdo musí pošťouchnout, ale pak že jste za ně rád...

Janek: Ze všeho, co dělám, mám obecně nejradši koncertování. Nápad od agentury jsem akceptoval, protože na to mám zkušenosti a věk. Při tomhle je důležitý, aby za vámi stála silná agentura, protože tohle zorganizovat není jen tak. Produkčně to je velké sousto. Věděl jsem, že písničky chci absolutně překopat, aby to nebyl systém, kdy si je kapela hraje tak, jak je všichni známe z nahrávky a koncertů, a pak se k tomu naroubuje dalších 50 muzikantů. Současně jsem věděl, že mám Hanze Sedláře, který to napíše skvěle. Přitom když se před třemi lety stal naším novým bubeníkem, vůbec jsem netušil, že umí psát orchestrace a aranže pro symfoňák. A že to ještě navíc dokáže oddirigovat.

Bylo těžké skladby přearanžovat? Jak to dlouho trvalo?

Hanz: Nejdříve je potřeba vše napsat, což trvalo zhruba půl roku. Pak přišly na řadu grafické úpravy partitur pro jednotlivé hráče orchestru, což je to dost mravenčí práce. Čas mi ale ušetřilo to, že jsme se s Jankem od začátku shodli na tom, že to nebude tak, že kapela bude hrát standardně a k ní se připlácne orchestr. Šlo nám o to, aby měl orchestr plnohodnotnou funkci a skupina vytvářela pevný rytmický základ. Například jsem některé riffy, které Janek běžně hraje na kytaru, nechal hrát smyčce a podobně. Měl jsem od Janka volnou ruku, což jsem ocenil.

Takže se tam budete, ehm, flákat, Janku?

Janek: O to víc budeme tancovat. (smích) Celkově mám z turné radost a bude to překvapení pro všechny, kdo ty písně znají. Bude to založený na principu Greatest Hits, protože předělat věci, které nikdo nezná, nemá cenu. Naštěstí to není náš případ. Stejně jsem uvažoval i ve chvíli, kdy jsem poprosil Ivana při výběru jeho písniček.

Překvapila vás nějaká aranž?

Janek: Já bych to nechal na posluchačích, protože vyprávět o tom, jak zní hudba, je vždycky neuchopitelné. Od srpna jsme zkoušeli s věrnou nápodobu těch orchestrálních partů z počítačového programu, který je umí přehrát. Takže jsme trochu tušili, do čeho jdeme. Ale jenom trochu. Minulý týden konečně došlo na hraní se živým orchestrem. A k tomu navíc Janáčkovou filharmonií. Byl to nervák, protože času na zkoušení nikdy není tolik, kolik by se nám líbilo. Ale dopadlo to skvěle. A vyprodaná ostravská Gong aréna se na konci zvedla ke standing ovations hned dvakrát. Mám za sebou už pár tisíc koncertů, ale tohle je zážitek, který je naprosto jedinečný. A naštěstí nejenom pro mě.

Aby toho nebylo málo, každý koncert jedete s jiným orchestrem. Pokud se nepletu, je to na české poměry trochu nezvyk, skupina si obvykle s sebou bere jen jeden orchestr. Proč právě takto? Není to složitější?

Janek: Je to ekologičtější. Greta (Thunberg, ekologická aktivistka - pozn. red.) by z nás měla radost. (úsměv) Ne, teď vážně, orchestry jsme si proklepli, a tak víme, že jsou to skvělé soubory. Navíc mi přijde správný zahrát s místním orchestrem, ještě k tomu na jeho mateřské lodi.

Pojme to každý orchestr po svém, nebo bude hrát jako přes kopírák?

Janek: Doufám, že to bude všude stejné (smích), protože na rozdíl od kapely, která z principu musí být originální, má orchestr naplnit úmysl aranžéra a dirigenta. A ten úmysl je zapsaný do not. Zároveň chápeme, že dvakrát nezahraje stejně ani ten samý orchestr. Ale to už je záležitost dirigenta. A po zkušenostech z Ostravy nemám obavu, že by to Hanz neuhlídal.

Je to výzva i pro vás?

Janek: Velká. Ještě to nikdo neslyšel a už si nás objednávají na příští rok. Vypadá to, že se objevíme na jednom z velkých festivalů.

Bude z tohoto turné nějaký záznam?

Janek: Bude. A aby se to nepletlo, tak hned z první zastávky z Ostravy. Počkat na další štaci by bylo zbabělý.

Hanzi, není vám líto, že dirigujete, a nebudete tím pádem za bicími?

Hanz: Bicí mám samozřejmě velmi rád, ale toto je něco jiného. Na jedné straně mám svět, ve kterém přijímám energii z bubnů na velkých, hlasitých stageích, na straně druhé mám klavírní hudbu a skládání. Vzhledem k tomu, že život je založen na neustálém hledání rovnováhy, myslím, že touto kombinací se vše krásně vyvažuje. A já jsem rád, že u Janka se mohu realizovat v obou činnostech.

Není to trochu schizofrenní?

Hanz: To záleží na úhlu pohledu, ale možná ano. Vnímám to ale tak, že mám díky tomu pestřejší a bohatší život.

Proč jste si jako hosta vybrali právě Ivana?

Janek: Před lety jsme se potkali a říkali jsme si, že bychom půlku tantiémů z OSY měli posílat Bobu Dylanovi, protože jsme na něm oba vyrostli. A já jsem dodal, že druhou půlku pošlu Ivanovi, protože jsem se od něj naučil, jak se píší české texty. Doteď rád vzpomínám na Hanspaulku, na hospodu Houstyš, na celé to setkání, které mě jednoznačně odsoudilo k tomu, co dělám. Jsem rád, že po čtyřiceti letech od této chvíle ho můžu pozvat jako svého hosta se symfonickým orchestrem. Co já si od života můžu víc přát?

Nedá se neslyšet, Ivane, že máte po nemoci potíže s hlasem. Jak bude probíhat koncert?

Ivan: Mně se líp zpívá, než mluví. Všechno se lepší, takže v tom nevidím problém.

Měl jste od lékařů nařízený pětiměsíční hlasový klid. Jaké to je pro zpěváka, když nemůže dělat to, co ho baví a čím se živí?

Ivan: Je to strašný. Je to paradox, ještě na hlasivce, s tím jménem... Vše je ale už v pohodě a já doufám, že bude nadále.

Janku, jak vzpomínáte na jarní akustické turné, které jste absolvoval poprvé po pětadvaceti letech od vašeho prvního a zároveň posledního koncertu v tomto duchu?

Janek: Užili jsme si to. Když jsme na konci srpna přenesli všechny ty kulisy do amfíku v Berouně, se všechny vzpomínky obnovily. Bylo to na stejném půdorysu, ve stejné aranži, a přesto to bylo úplně jiný. Hrozně se nám to líbilo. S tímto modelem zřejmě v létě pojedeme mini open air akustické turné.

Stane se z toho tradice jako v případě vánoční šňůry?

Janek: To by mně vůbec nevadilo. To je právě na tom to senzační. Teď jsme to měli tak, že ve středu jsme hráli na Slovensku elektricky v Bojnicích, ve čtvrtek jsem měl Tvář, v pátek akustický Beroun a v sobotu dva elektrické koncerty. Říkal jsem, že to nedám, že je to, jako kdybych musel vyměnit cartridge, a najednou to fungovalo a šlo to senzačně. Kdybych ještě k tomu zahrál "Galilea", bylo by to komplet. Copak texty, ty zvládám, ale aranže si pamatovat... Nějak to však zatím jde.

Hanz letos vydal sólové album. Jak to máte vy, pánové?

Janek: No, plánuju, ale velmi nesměle. Dokud nemám termín, jen o tom přemýšlím, sepíšu pár řádků, za určité období posbírám nápady a pak to dávám dohromady.

Ivan: To máme stejný s tím termínem, jen tu písničku musím udělat celou najednou, nebo ji rovnou zahodit, jinak bych ji nikdy nedokončil.

Ivane, nedávno vám vyšel knižní rozhovor. Jak jste s ním spokojený?

Ivan: Vůbec jsem do toho nechtěl jít, měl jsem obavy, aby to bylo pravdivý a pořádný. Nakonec jsem se nechal přemluvit. Povídali jsme si s kamarádkou, novinářkou Marcelou Titzlovou o všem možném. Hlavně o muzikantském životě. A najednou jsme měli tolik materiálu, že by ta knížka byla hrozně tlustá. To už jsme ji začali filmově stříhat až do normálního tvaru. Nakonec mám radost. Lidi to chválí a já jsem nešťastný jen z toho, že tam je špatná korektura. Vloudily se tam tři pravopisné chyby. Já, který pracoval s knihami, jsem z toho celý nesvůj.

Janku, před časem se vrátil na scénu "Galileo". Jaký je ve srovnání s původní verzí před patnácti lety, tedy krom toho, že tam dnes nemůže být Petr Muk?

Janek: Kompletně tam je nová taneční company, protože choreografie od Qaši jsou hodně náročné. Navíc jsme díky rozměrům Divadla Hybernie počet tanečníků a tanečnic zdvojnásobili. Když se scénografie zasadí do jiného prostoru, dostane jiný kontext. A tím, že se to nehraje každý den, si to všichni užíváme.

Někde jsem se dočetla, že příští rok oprášíte i "Hamleta". Je to pravda?

Janek: No, mluví se o tom. (úsměv)

V šuplíku máte ještě dva další muzikály. Jak to vypadá s nimi?

Janek: Jsou tam stále, čeká se na producenta.