Čekali jsme tady na ně dlouho. Celých deset let. Tak dlouho totiž uplynulo od doby, kdy vydali svou první desku "These Four Walls", a tak je příhodné, že když k ní letos jedou vzpomínkové turné, na kterém ji přehrávají od začátku do konce, dovezli ji rovnou i do Prahy. A bylo to krásné.
Live: We Were Promised Jetpacks
místo: Chapeau Rouge, Praha
datum: 24. září 2019
support: Weakened Friends, Veridia
setlist: It's Thunder And It's Lightning, Ships With Holes Will Sink, Roll Up Your Sleeves, Conductor, A Half Built House, This Is My House, This Is My Home, Quiet Little Voices, Moving Clocks Run Slow, Short Bursts, Keeping Warm, An Almighty Thud, Safety In Numbers, Hanging In, Boy In The Backseat, Sore Thumb, Repeating Patterns, Pear Tree
Fotografie je ilustrační, na koncertě jsme neměli fotografa.
Pokud jste o
We Were Promised Jetpacks nikdy dříve neslyšeli, vůbec se vám nedivím. Ani já nemám ve svém okolí nikoho, kdo by je aspoň vzdáleně znal. Nejsou slavní. Nebo alespoň ne nějak zvlášť. Když jsem jim před pár lety zrecenzoval třetí studiovku
"Unravelling", přečetlo si to jen pár stovek lidí, a kdo ví, kolik z nich jim nakonec dalo aspoň šanci. Ale ono to vlastně nevadí. Jsou to prostě takoví
pěšáci rock 'n' rollu, jak zpívají
Tata Bojs. Kultovka pro pár zasvěcených.
A přesně takoví dorazili v úterý večer do skromného příbytku ve sklepě Chapeau Rouge. Pár desítek z těch, co ví, se tak vměstnalo do klubu, kde jste většinou rádi, že vidíte frontmanovi alespoň hlavu, jak tam mají to pódium nízko. Určitě to ale není jediný klub takového typu, v němž tahle parta hrála. Nejsou a snad ani nechtějí být kapelou pro masy. Nehrají nic, co by se byť jen vzdáleně blížilo popovým vzorcům s jasnými refrény. Jejich doménou je post-punk, indie rock, alternativa. Slavnější vzory můžete hledat někde na cestě od
Pixies přes
The Twilight Sad až k
Interpol. Prostě hodně zkreslených kytar, efektů, instrumentálních pasáží, zasněnosti a procítěného zpěvu principála Adama Thompsona.
Ten se ostatně v jednu chvíli svěřil, že mu zleva fouká do obličeje větrák, který ho osvěžuje, ale zprava je zase celý mokrý, načež mu fanoušci odvětili:
"Tak se otoč!" "To je skvělý nápad," zasmál se a rovnou se zeptal:
"Chceš pro nás pracovat?"
Ona vůbec byla ta česká premiéra dost příjemná. Nepamatuju si, že by v roce 2012 skupina tak často a vděčně děkovala v Rakousku na velkém pódiu Frequency, které ji tehdy pomohlo objevit nejednomu lovci dobré muziky. A samozřejmě i hudebně bylo o co stát. Už v úvodní "It‘s Thunder And It‘s Lightning" stačilo, aby se v textu začalo opakovat sousloví
"Your body was black and blue", a když pak po vygradování vytryskl kytarový riff, bylo to jako tlaková vlna. A taky důkaz toho, že bude co poslouchat.
Další výraznou písní byl hit "Quiet Little Voices" nebo z dalšího programu také nadprůměrně dlouhá "Sore Thumb", jež má tak výrazný ústřední riff, který se opakuje ještě dlouho poté, co píseň doznívá, že mi v hlavě zní doteď.
Po odehrání celého debutu došlo ještě na šest věcí z novějších alb, které mám osobně raději, takže by určitě neškodilo, kdyby se k nám
We Were Promised Jetpacks ještě někdy vrátili a odehráli i čerstvější songy. Třeba jim tady do té doby přibude pár dalších fanoušků. Velkou kapelou se ale určitě nestanou. Na to jsou to příliš velcí dříči, kterým jde hlavně o to, ať se jejich hudba líbí primárně jim. Což je taky dobře. Zůstanou odměnou pro lidi, kteří si je umějí najít. Diamanty přece taky nejsou pro každého.