Proměnlivé uskupení ETC, které doprovází Vladimíra Mišíka po celou jeho kariéru, patří ke kapelám, které podle jejich soundu poznáte za pár sekund. Mišík je s touhle formací napevno srostlý a ono a Etc... za jeho jméno naskakuje tak nějak automaticky. Pro nové album je to však jen Vladimír Mišík, doprovodný band (Blue Shadows producenta Petra Ostrouchova) tentokrát stojí v pozadí.

Svým přístupem Mišíkův nový počin připomene sedm let starou kolekci "Dobrý časy" Václava Neckáře. I tady se jedná o návrat k nahrávání po dlouhé pauze, i tady je dílo v režii producentů o generaci mladších (u Neckáře Dušana Neuwirtha, tady Petra Ostrouchova), i tady vytahuje zpěváka z domáckého prostředí vlastní kapely a zažitého zvuku. Ten ostatně může být dalším pojítkem - onen jakýsi folk-rockový, výrazně akustický, křehce zvonivý sound totiž výborně sedl oběma legendám domácí hudební scény.

A konečně je tu ještě jedno pojítko. Producenti nechávají oba protagonisty reflektovat svůj vlastní život, jeho minulost a současnost. Emblematická je v tomto případě krásně dvojznačná skladba "Jednou" s textem Václava Hraběte. Málokdy se píseň, která metaforicky tematizuje neodbytné vědomí blížícího se konce, obejde bez patosu a naopak přidává špetku jemného humoru a ironického nadhledu. Podobně jsou na tom pravděpodobný koncertní šlágr "Jo, jo, jo, jo!", vtipně stavící Mišíka do role důchodce, který na své akční okolí reaguje spíše rezignovaně a jehož jedinou nadějí je jeho parťák z hospody (na desce hostující Olin Nejezchleba), či sebeironická, divokou minulost hodnotící "Něco ve mně chrčí", která Vladimíra Mišíka zastihuje ve skvělé pěvecké kondici, díky níž si bez problémů stále poradí i se šlapajícím rockovým kusem.

Druhá rovina explicitně sahá do zpěvákovy minulosti. "Já zpíval o slunečným hrobě v tý nenormální době," vzpomíná Mišík v česko-anglickém duetu "Brothers" společně s irským písničkářem Paulem Bradym a v tom dvojverší, stejně jako ve skladbě samotné inspirované objevením dosud neznámé části Mišíkovy rodiny, je ukryt paradox života za plotem. Nedílný tandem s touto písní pak tvoří navazující "Devizový příslib", skoro-blues popisující mrazivě směšnou historku o výjezdu na Západ. Dvě tváře jedné doby, shrnuté do výrazné textové i hudební formy - obě Mišíkovi sedí naprosto skvěle, byť u první z nich trochu schází interakce obou muzikantů.

Třetí množina songů jsou poetické výlety, texty posmutnělé, nadčasové. Kromě výše zmíněného Hraběte došlo i na potemnělého Bohuslava Reynka a jeho křehkou, spíše nenápadnou "Vzpomínku na samotu" nebo na Františka Gellnera a Jana Skácela. Již prověření autoři se tak setkávají s těmi, kteří se v Mišíkově repertoáru objeví poprvé. V každém zhudebněném verši ale zůstává ono typické napojení na autora a velmi přesné vystižení ducha básně, pro Mišíka a jeho starší věci typické. Některé věci se nemění (a to je dobře), jiné naopak otevírají dosud nepoznané obzory.

Vladimír Mišík natočil desku, která z jeho diskografie nejvíce ční. Nejen tím, že je výrazně osobní, místy až autobiografická, ale hlavně tím, jak odlišně zní. Nový, svěží zvuk domácí bigbítové jistotě skvěle sedí, "Jednou tě potkám" se tak může srovnávat s dosavadními vrcholy Mišíkovy tvorby, Jedničkou či Dvojkou ETC, tedy "Kuřetem v hodinkách" či "Městem z peřin".