Na rozdíl od prvního koncertu se tentokrát Michael Bublé obešel bez předskokana, a návštěvníky tak před koncertem přivítala již připravená propracovaná scéna se dvěma pódii, nad kterými viselo několik lustrů ve tvaru velkých krystalů navozujících už od počátku příjemnou komorní atmosféru. Obě jeviště byla kruhová a byla spojená lávkou, kterou zpěvák často využíval k výletům mezi lidi. To hlavní pódium bylo rozdělené na dvě části - první se čtyřmi stupni, kde sedělo na čtyřicet muzikantů a kde zpíval sám Michael, druhé bylo jakýmsi prstencem navazujícím na zmíněnou lávku. Uvnitř tohoto prstence pak stálo několik nejvěrnějších fanoušků.

Před hudebníky visel kruhový promítací panel, který je při prvních písničkách odděloval od Bublého a v průběhu celého koncertu měnil výšku i naklopení nad scénou. Za nimi pak byla další promítací stěna, samozřejmě tvarovaná do oblouku. Promítací plátna nebyla po stranách, jak je tomu obvyklé, ale pouze příležitostně sjížděla na úplně opačné straně prostoru nad zvukaři. Díky tomu, že byla oboustranná, mohli se z nich těšit všichni diváci. Všechny tyto prvky zajistily, že s prvními tóny "Feeling Good" odstartoval nejen skvělý swingový zážitek, ale i show, která nenechávala příchozí na chvíli vydechnout.

Hned zkraje vystoupení Michael Bublé prozradil publiku, že hlavním tématem tohoto koncertu bude láska a vše, co s ní souvisí. Nebylo se čemu divit, kanadský zpěvák tak nazval i své poslední album, tedy "Love", a to tvořilo hlavní osu aktuálního setlistu. Během večera zaznělo hned sedm písniček z této desky, v nichž se muzikant vrátil především k předělávkám songů z Great American Songbook. Mezi ně vkládal skladby z předešlých nahrávek, ačkoli některé z nich překvapivě vynechal. Jednou z nich byla i "To Be Loved" - nedostalo se ani na výborný singl "It's A Beautiful Day" - a nezazněl ani obrovský hit "Lost".

Nedá se ovšem říct, že by to někomu vadilo. Ačkoli koncert nebyl zdaleka vyprodaný a prakticky celý byl na sezení, takže v O2 areně mohlo být zhruba kolem osmi tisíc lidí, na atmosféře byste to rozhodně nepoznali. Ti, kdo v úterý do vysočanské arény zavítali, se totiž přišli bavit a podstatná část z nich se od páté písničky, kterou byla roztančená "Sway", zvedla a už si nesedla. Michael Bublé toto dokonale podpořil nejen svižnou "Such A Night", ale i následným představením sebe samého, v němž vyložil nejen příběh své rodiny, ale i zážitky z dětství.

Návštěvníky si potom získal díky tomu, že následující "(Up A) Lazy River" věnoval nejen svému otci, ale i českým hokejistům, kterých jako správný Kanaďan vyjmenoval minimálně pět. I přes životní útrapy, které ho v nedávné době potkaly, neztratil nic ze svého humoru a šibalství. Během celého vystoupení vtipkoval na účet své "žárlivé manželky", lidí, kteří netančí, i všech příchozích. Zhruba v půlce koncertu se začal loučit a nejednou někomu vzal z ruky telefon a natáčel jím buď sám sebe, nebo ostatní v sále.

V jednom momentě si dokonce z lidí mírně vystřelil. Nejprve měl proslov o tom, jak je rád oblíbený, ale že si občas představuje, jak se v show The Voice otáčejí porotci, a pak sešel do publika se slovy, že si něco podobného může splnit každý. Vybral si k tomu člověka, kterým náhodou nebyl nikdo jiný než Jan Smigmator, a vystřihl s ním excelentní duet "I've Got You Under My Skin". Není divu, že po tom bouřila celá aréna, jako by byla našlapaná až po strop.

A nepřestala ani v následující "You're Nobody Till Somebody Loves You", kterou pro změnu celou odzpíval trumpetista Jumaane Smith a sám Bublé mu zpíval pouze sbory. Po tomto intermezzu ovšem opět se šibalským výrazem na tváři prohlásil, že stačilo, že je to jeho večer, a po zbytek koncertu už za mikrofon nikoho jiného nepustil. Naopak se vytasil s romantikou v podobě "When I Fall In Love", po níž následoval blok jeho vlastních písniček zakončených baladou "Home" se spoustou rozsvícených telefonů v hledišti.

Změna rytmu a všeho nastala, když se zpěvák přesunul s několika hudebníky na menší pódium uprostřed haly, kde odehrál blok latinsko-amerických skladeb "Buona Sera Signorina" a "Just A Gigolo / I Ain't Got Nobody", na něž navázal "You Never Can Tell" Chucka Berryho. Jak sám prohlásil, záměrem bylo udělat atmosféru v O2 areně podobnou té klubové. A povedlo se. Jestli někdo do této doby netancoval, v tento moment už jej muselo dění v sále strhnout natolik, že určitě začal. Zvlášť když si při tom Bublé pohrával i s plyšovou pandou, která mu v jednu chvíli přistála na pódiu, a lustry se změnily spíše na jo-ja, která v rytmu rokenrolu poletovala nahoru a dolů.

O samotné finále se postarala atmosférická "Cry Me A River" umocněná hřměním. Po ní muzikant odešel z pódia a divákům, respektive Praze poděkoval prostřednictvím fotek z ní i ze samotného vystoupení. Fanoušci ho ale pochopitelně jen tak nepustili, a tak stojícímu davu přidal ještě trojici písniček, mezi nimiž kralovaly "Everything" a elvisovská "You Were Always On My Mind". Věřte, nebo ne, nejedna dáma měla při jeho definitivním loučení v očích slzy.

Elegán v obleku Michael Bublé zraje jako víno, což je možná dáno i stylem, který zpívá. Swing, jazz či tradiční pop zkrátka vyznívá jinak s určitou životní zralostí a kanadský zpěvák jí s otcovstvím v poslední době nabral poměrně hodně. Stále ale neztrácí ani jistou jiskru, díky které vše, co dělá, působí velmi svěže a lehce. Dokázal to i v Praze a podporou mu byla nejen výborně promyšlená a designové zvládnutá show, ale i skvělí muzikanti, mezi kterými byla i smyčcová sekce z České republiky. Samotná hlavní hvězda si toho byla velmi dobře vědoma a nejednou celému ansámblu upřímně děkovala. Stejně tak svým příznivcům, kteří z koncertu odcházeli nadšeni.