V Budapešti to žije. A kdyby vás náhodou neoslovily stovky roztodivných pokrmů z celé řady zemí přímo na festivalu a chtěli byste radši něco povědomého, doporučujeme vám českou restauraci hned po pravé straně od nádraží Budapest-Nyugati pályaudvar, kde vám za rozumné peníze udělají ještě lepší hovězí vývar nebo guláš než v České republice. V menu se můžete dobře bavit snahou přeložit české názvy do angličtiny a vaří tam tak dobře, že přijdete na chuť i tak nezvyklým kombinacím, jako je řízek v trojobalu s rýží.

Po návratu do areálu Szigetu jsme na hlavní scéně stihli půlhodinku z vystoupení Mura Masy. Kdo byl loni na Colours Of Ostrava, ví, co se dělo, příjemným bonusem ale bylo spojení sil s hostující zpěvačkou prezentující se pod jménem Cosha na písně "What If I Go?" a "Firefly", která sama na Szigetu zahraje dnes, tedy v neděli 11.8. v 16:00 na Volt Stagei. Mura Masa jí tam prý přijde podpořit, tak schválně, jestli ho v davu potkáme.

Také Roosevelt hráli v Ostravě, už to ale jsou dva roky. Stejně dlouho je to i od jejich premiéry na Szigetu, kdy jim patřila Europe stage. Tentokrát už dorostli do stanu A38. Německá skupina přišla na scénu s basou brumlající ve stylu "Get Lucky" od Daft Punk a zdvojenými zpěvy, jakými se prezentují Empire Of The Sun a dohromady hrála ohromně příjemnou taneční muziku pro inteligentní lidi, kteří se chtějí bavit, ale nechytají se na prvoplánové háčky. Velmi příjemný set s hitem "Everywhere" od Fleetwood Mac jako vrcholem, dodatečné nastudování je povinností.

"Podprsenka na pódiu už po prvním songu? Sakra, tak tu si teda nechám!", hlásil pobaveně Macklemore zcela zaplněnému prostranství na hlavní scéně, když mu Eric Nally dozpíval poslední refrén "Ain‘t Gonna Die Tonight". Hned v následující "Firebreather" začaly šlehat z pódia plameny a do davu si to nakročily asi čtyřmetrové nafukovací figuríny dvou černochů, opice a jelena, kteří se roztančili i na sekáčový hit "Thrift Shop". To už bylo jasné, že se Ben Haggerty opět rozhodl posunout svou show na další level.

Jeho sety byly v posledních letech vždycky zábavné a ať už hrál na Aerodromu nebo Lollapalooze, vždy si přichystal skvělou párty s neobvyklými proprietami. Pro zamyšlenější a inteligentnější tvorbu kritizující například farmaceutický průmysl se zaposlouchejte do textů na jeho nesinglových věcech, naživo je z něj ale prvotřídní šašek.

Show mu v Budapešti dělaly jak tanečnice, tak hráči na trumpetu a trombón nebo samotný DJ, který mu nahradil už skončenou spolupráci s Ryanem Lewisem. Proslov o svých dvou dcerách a rozdělených rodinách v USA kvůli netoleranci a Trumpově prezidenství před "Same Love" byl jediným vážnějším momentem. Pak už to jelo.

"Bitch, I‘m Willy Wonka!", bouřil šestařicetiletý rapper ve fialovém kabátu s cylindrem v jedné z nových věcí a publikum šílelo. O pár chvil později si nasadil šedivou paruku a třpytivě zlatý plášť a na "Dance Off" vytáhl z publika dva dobrovolníky a nechal je svést regulérní taneční battle. Nezapomněl ani na fenomenální rádiové hity "These Days" nebo navrátivším se Ericem Nallym expresivně rozjetou "Downtown". Ke všem měl sám připravenou i drobnou choreografii, což nebývalo zvykem. A než před přídavkem "Good Old Days" se svítícími mobily a vděčnou "Glorious" rozjel živočišnou párty na "Can‘t Hold Us", pronesl přání, aby si na podzim Sziget pamatoval jako to nejdivočejší publikum z celého roku. A na důkaz toho tvrzení to podpořil vlastním skokem do publika. Když píseň skončila a klaněl se publiku, byla mu ve tváři vidět nefalšovaná radost a spokojenost z toho, jak se mu ta show povedla. A ano, nebyl to jen dosud nejlepší set, který jsme od něj viděli, ale také prozatím nejšílenější párty, jakou letošní Sziget nabídl.

Ve stanu A38 tou dobou dohrávala pro pár stovek německy mluvících návštěvníků rocková skupina Wanda a i když to nebylo nic, o čem byste psali domů, zažili jsme už od našich západních sousedů horší věci.

Druhý headliner čtvrtého dne byli The National a bohužel se opakovalo totéž, co před lety u Sigur Rós. Taková hudba prostě davy lidí nepřiláká. A je to ostuda, protože málokdo má takovou potřebu hlásat do světa svou otevřenost a toleranci, jako právě publikum na Szigetu. Jenže pak jim naservírujete něco, co z komerčních rádií neznají a oni jdou místo toho někam na párek.

No nic. Naštěstí ten koncert v podstatě neměl chybu. Oproti headlinování na Colours Of Ostrava se zpěvák Matt Berninger ostříhal, nasadil brýle a hlavně přizval na pódium i zpěvačku Minu Tindle. Ta tak suplovala ženské vokály doprovázající většinu věcí z nové desky "I Am Not Easy To Find", z níž kapela teď běžně hraje i deset kousků. A je to dobře, protože to album je fantastické. Dokonce jedno z nejlepších, co letos vyšlo, bez ohledu na žánr. Na Szigetu měla formace kratší set s jinak seskládaným setlistem, takže těch novinek zaznělo jen šest, ale i tak to byla paráda. Ono když máte na scéně tři kytary, trumpetu, trombón, bicí a hromadu krabiček, jimiž proháníte nástroje různými efekty, těžko můžete hrát špatně.

Kapela tedy hrála jako o život a věci, které jsou na deskách intimní a křehké, zde kolikrát rozpoutaly sonickou bouři a bubeník v nich uháněl jako vlak krajinou. Frontman Matt Berninger přitom vypadal většinu času docela nezúčastněně. Pomaličku a bez emocí se procházel po molu, upíjel přitom z kelímku a dělal u toho těžkou hlavu svému technikovi rozmotávajícímu kabel k mikrofonu, neboť The National ještě stále nepřešli na bezdrát.

Je to asi záměr, ale když se v "Day I Die" poprvé vydal do prvních řad, asi by pro všechny zúčastněné bylo lepší, kdyby se mu tam ten kabel nemotal. Výletů do publika bylo i na jeho poměry docela dost - jednou se natáhl z mola, aby fanynce podal ruku, pak se jinému člověku podepsal na vinyl nebo předával trsátka a paličky konkrétním lidem, kteří o ně žadonili. Z publika mu přistála květovaná čelenka, kterou si nasadil nejdřív na hlavu a pak místo podvazku, o nějž ho při dalším kontaktu s publikem jeden fanoušek připravil.

Po "Hey Rosie" odháněl drona snímajího dění z nebe, coby rodák z Ohia chválil budapešťské mosty v centru, potěšil zařazením "The System Only Dreams In Total Darkness", "I Need My Girl" s ikonickým riffem nebo nechal vyznít sólo na trumpetu ve "Fake Empire". Prostě na to, jak odosobněně a bez emocí se snažil na lidi působit, byl zároveň headlinerem, který s fanoušky navázal asi nejbližší kontakt.

Ze Son Lux jsme tak ve stanu slyšeli už jen jednu písničku, pak už je vystřídal elektroniku a post-dubstep propojující depresivní písničkář James Blake. Také on má na kontě album, o němž se letos hodně mluví a není za tím ani zdaleka jen onen kouzelný duet s Rosalíou. Písně křehké jako vydlabané skořápky ale prostě na festivalu pro tisíce povídajících si lidí pod velkým pódiem nevyzní, to už ukázal jeho koncert na berlínské Lollapalooze. Na Szigetu to bylo totéž, upínáme se proto k listopadovému koncertu v Divadle Archa, kde by konečně mohla být atmosféra, jaká je k tak subtilní prezentaci potřeba.

Co naopak bude na Szigetu fungovat vždycky, je house a trance. A jak sety Blasterjaxxe, tak dvojice W&W patřily k tomu sympatičtějšímu, co se v krapet přestaveném a přejmenovaném stanu pod nálepkou Bacardí Arena objevilo. Zajímavá byla i atypická stage na přiloženém obrázku.

Jsme za půlkou. Ve svém pátém dni maďarská přehlídka přivítá například Tyla Waweh, IAMDDB, Years & Years, Parcels, Jungle, Protoje & The Indiggnation nebo Sophie Hunger a jako headliner se představí Post Malone.