Lenka Dusilová - Miluju hudební prostor s více rozměry

Scházíme se tu kvůli speciálnímu projektu "Monument/um". Můžete mě zasvětit, jak, kdy a kdo s touto myšlenkou přišel?

Lenka: Na začátku projektu "Monument/um" stál audiovizuální koncert na záchranu Reinerovy fresky v pavilonu zámeckých zahrad zámku Duchcov realizovaný v létě 2015. Vytvořili jsme ho společně s kolegou - vizuálním umělcem Kubou Aeldrynem ze studia Lunchmeat. Koncert v Duchcově byl revanš tehdejšímu duchcovskému kastelánovi Mariánu Hocehlovi, který nám velkoryse poskytl prostory zámku pro natáčení klipu "Indiánky". V té době jsem začala spolupracovat s novým managementem, s agenturou APPLAUSE Booking Tomáše Palety. Tomáš a jeho žena Soňa se přijeli podívat právě na tento koncert a byli zážitkem z propojení hudby a projekce v prostoru pavilónu a celým konceptem večera okouzlení. Soňa, která vystudovala kulturologii, a je tak zaměřená i trochu jiným směrem než jen hudebním, poté přišla s návrhem vytvořit projekt s konceptem takovýchto představení v dalších kulturních historických objektech a pomoci upozornit na neutěšený stav některých méně známých památek různého druhu. Začali jsme se o konceptu bavit a snít, jak by to mohlo celé ve výsledku fungovat. Od tohoto momentu datujeme vznik projektu "Monument/um".

Panečku, jsou to tedy čtyři roky. Jak to, že realizace trvala tak dlouho?

Lenka: Koncept se nějaký čas vyvíjel, nechtěli jsme být zbrklí. Soňa postupně začala vytvářet síť erudovaných lidí, odborníků, nadšenců a spolků, kteří se památkami zabývají, hledala různá místa, posílala nám tipy na potenciálně vhodná místa. Důležitá součást projektu byly též vstupní peníze, které jsme na rozjezd toho všeho neměli. Letos se nám podařilo najít partnera, firmu Tondach, díky kterému jsme to mohli rozjet. "Monument/um" se mělo uskutečnit loňské léto, ale právě kvůli nedostatku financí a neuspěchání jsme ho odložili o rok. Mno, a za ten rok se výběr památek různě měnil díky rozmanitým okolnostem v jejich teritoriích. To do výběru zásadně zasáhlo.

Původně mělo být památek sedm, ale nakonec jsou čtyři. Jak to? Co se stalo?

Soňa: Z prvotního síta, zhruba šedesáti tipů, které se nashromáždily, zbylo třicet a nakonec asi patnáct budov, které jsme o prázdninách v roce 2016 objeli, což byly moc příjemné výlety po krásných místech. Mluvili jsme s lidmi, kteří měli památky na starosti, dozvěděli se, co je trápí, co je těší, co by bylo potřeba. Vyslechli jsme si příběhy, jak to dávali do kupy. Všechny byly silné, ale vykrystalizovaly se i parametry jako třeba dostatečná kapacita anebo třeba bezpečnost, protože hodně staveb hraničilo s urbexem. Taky by za památkou měli stát lidé, spolek nebo město, kteří mají vizi, vědí, co s tím, a žijí pro to. Tehdy jsme plánovali, že jich bude sedm, což podporoval i fakt, že jsme jednali se zástupcem České televize, kterému se to moc líbilo a dával projektu velkou šanci. Jenže tehdy na realizaci nebyly peníze, nestíhali jsme proto ani uzávěrky nutné ke schválení. Když jsem si pak udělala řádnou finanční rozvahu a zjistila, kolik reálně můžeme pro pilotní ročník sehnat peněz, vykrystalizovaly z toho čtyři stavby: kostel, hrad, lázně a továrna. Tohle pestré superfinále byl i původní záměr, který vyšel. Chceme totiž lidem ukázat, že památka není jen hrad a zámek, ale že to můžou být různé objekty, které jsou v jejich blízkosti a i oni či místní komunita je mohou oživit. Třeba na Jablečné lázně jsme dlouho čekali, doslova do poslední chvíle, až jak dopadnou volby a zároveň statický posudek.

Kolik lidí se vejde na jednotlivé koncerty?

Soňa: Máme kapacitu sto.

Která památka je pro vás srdcová?

Soňa: Všechny.

Lenka: Na každém místě je parametrem památky jiná atmosféra, odlišný příběh skrze historii a její současnou obnovu. A náš audiovizuální koncert vyzní zcela jinak v kostele a jinak ve fabrice, prvorepublikových lázních či na hradě. Kdo má čas, ať přijede zažít tuhle odlišnost na každou památku.

Bude to jiné nejenom místem, ale i třeba audiovizuálním pojetím show?

Lenka: Pracuju se schématem protkaným fragmenty písní a opět se svými oblíbenými hudebními krajinkami. Kuba pracuje vizuálně s vnitřním příběhem a detaily památek, s videokolážemi. V tomto společném schématu je velký prostor pro improvizaci. Na tu bude mít obrovský vliv struktura prostoru, naše nálada, momentální rozpoložení, atmosféra místa a vůbec lidí, kteří se sejdou. Není to písňový koncert, ale vizuální hudební vlna, ve které je čas relativní a ve které se proletíte prostorem a příběhem mezi řádky.

Baví vás improvizovat, nebo volíte radši klasický formát písničky?

Lenka: Baví mě obojí. Miluju hudební prostor s více rozměry v otevřenější formě i v písni. Klasickému formátu písně se nevyhýbám.

Lenko, jak jste se dali s Kubou vlastně dohromady?

Lenka: Díky výjimečnému pražskému festivalu Spectaculare. Ten má zaměření na současnou elektronickou, ambientní hudbu a vizuálno. Oslovil mě právě jeden z jeho zakladatelů Josef Sedloň a přemluvil mě, abych na festivalu vystoupila a vytvořila nepísňový program s vizuální projekcí. Tak jsem si díky tomuto festivalu našla Kubu Aeldryna - byl mi doporučen studiem Lunchmeat, které ho zastupuje. Společný jazyk, který jsme si vytvořili, nás bavil, a uvažovali jsme tak, při jaké příležitosti se potkat příště. Když přišel nápad vystoupení pro Reinerovu fresku a vešla jsem do pavilonu v Duchcově, došlo mi, že to je ideální příležitost se znovu propojit.

Jak bude večer vypadat?

Soňa: Dramaturgie je podobná, jako byla nastolena v Duchcově na záchranu Reinerovy fresky. Nejdřív promluví na historické či architektonické téma odborník, který je s památkou nějakým způsobem spjatý, aby návštěvník věděl, kde se vlastně nachází. Pak se promítne krátký medailonek o daném objektu. Ten je autentický, natočený přímo pro "Monument/um". Spolupracujeme s ČT ArtZóna, kterou projekt díky prezentaci reportérky Míše Komrskové velmi nadchl. Míša pak byla na všech čtyřech památkách a snažila se zachytit jakýsi intimní vztah člověka vůči té které budově, proč si někdo uváže na nohu kouli v podobě zchátralého domu, stará se o něj a snaží se mu vdechnout život. Poté začne samotná performance. Návštěvník tak dostane v jednom balíčku fakta a emoce zabalené do audiovizuálního představení, v němž je v hlavní roli památka. Z té se stane jakési plátno, které Kuba Aeldryn oživí svými organickými kolážemi a Lenka hudebními krajinami.

Budete tento neopakovatelný zážitek natáčet?

Soňa: Máme to předdomluveno pro další ročník, jestliže se tedy uskuteční. Láká nás formát časosběru, ale to jsou zatím jen plány. Ty jsou veliký, ale už vím a zvykla jsme si, že "Monument/um" je organismus, který si žije tak trochu svým vlastním životem a ukazuje nám cestu, kudy se dá jít. (úsměv)

Co je vlastně cílem projektu? Najít peníze či zvýšit povědomí?

Soňa: Obojí. Cílů je ale více. Veškerý výnos ze vstupného poputuje za památkami - je předem určeno, na co se peníze přesně použijí. Krom toho chceme lidem ukázat, že existují různé typy památek, že se dá na ně dívat jinak, než jak to znají z návštěv hradů a zámků - nově, umělecky. Rádi bychom zvýšili i povědomí o tom, že je důležité se o ně starat a přitáhnout k tomu mladé lidi.

Lenka: Jedním z cílů je též upozornit lidi na to, že mohou mít ve svém okolí méně známou památku a sami mohou pomoci jisté obrodě těch míst. Některé budovy bývaly i důležitou spojnicí místní komunity. Jejich účel byl často znehodnocován různými osudovými událostmi jako druhou světovou válkou a posléze byly třeba ještě dodělány minulým režimem. Za vybranými památkami stojí lidé, kteří je za velkého úsilí vracejí do života nejen pro místní komunitu, hledají pro ni nový účel. Každá taková budova má výpovědní hodnotu o době, kdy byla postavena, a má svůj vlastní příběh, který je poučný.

Soňa: Chceme ukázat, co se dá s těmito stavbami dělat, jaký nový smysl jim lze dát, pokud ten původní ztratily, a že ti lidé jsou fakt frajeři, kteří se o něco smysluplného snaží. Třeba z Jablečných lázní chtějí po vzoru pražské MeetFactory udělat kulturně společenské centrum. Fabrika je zas tak rozsáhlý objekt, že aby se vůbec zachránil, nestačí mít k ruce jen partu kamarádů, kteří jej opravují kámen po kameni, ale podnikatelský záměr.

Lenka: Jsou to prostory, které prošly částečnou renovací. Cílem je i prožít jiný zážitek, zažít si prostor z jiného úhlu.

Znala jste, Lenko, ta místa osobně? Měla jste k nim citovou vazbu?

Lenka: K těm místům přímo ne. Krom toho, že jsem z Karlovarského kraje, což je krajina mého dětství. Vedle hudby, která je můj inspirační zdroj a je pro mě terapie i osobnostní růst, řeším rodinné břemeno, konstelace, což je pro mě důležitý a nutný. Uvědomuju si, že památky mají podobné příběhy jako lidé. Tím, že se můj rodinný příběh váže ke konci druhé světové války, je mi to téma blízké.

A co sólová tvorba? Můžeme se těšit na novou desku?

Lenka: Ráda bych ji letos v zimě dokončila. Uvidíme, co mi má kapacita dovolí. Ale těším se na to, že si vyzkouším nové věci, spolupráci s novými lidmi, kteří mi vstupují do života. Ukončila bych tím symbolicky jedno z dalších životních období, které prožívám.

Na podzim jste měla turné s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Jak na to vzpomínáte?

Lenka: Byl to velký dar zažít s takovými výjimečnými divoženami a zpěvačkami hledání společného jazyka. Zkusit společně něco vytvořit vlastními schopnostmi, sdílet zkušenost toho, jak každá odlišně pracujeme s jinými elementy v hudbě, jak přemýšlíme. Těším se, že naše propojení završíme příští podzim naším posledním turné.

Máte na svém kontě několik hudebních ocenění včetně Andělů. Co deska nebo projekt, to cena nebo aspoň nominace. Máte nějaké své zaručené know-how?

Lenka: Asi mít dobrý a silný spoluautory a spolupracovníky, snažit se být autentický. Ale tak dělám hudbu dlouho, jsem na scéně téměř třicet let, prošla jsem řadou kapel v dobrém i ve zlém. To vše mi pomohlo k proslulosti mého jména. A asi i přispělo k tomu, že jsem dnes v hudbě svobodná a můžu si vlastně dělat, co chci.

Jak se stane, že se z rockerky stane zpěvačka alternativních žánrů? Je to třeba odrazem osobního zklidnění?

Lenka: V hudbě je spousta cest, které si můžete vyzkoušet, hledat, vybrat. Důležité je, že jsem dlouhé roky prostřednictvím mnoha zkušeností poznávala své schopnosti a slabá místa, a to mě dovedlo k momentálnímu výsledku či vyznění. Ale tento směr nepovažuju za definitivní. Za rok třeba velice ráda zavřu dveře za svým momentálním hudebním solitérstvím a udělám krásnou písničkovou desku s božíma muzikantama. Hudba pro mě krom blbého vkusu nemá v podstatě žádné hranice. A u vkusu? Tam jsou hranice dost individuální.

Změnila byste něco v životě?

Lenka: Za všemi zkušenostmi, hudbou a lidmi, s kterými jsem se na své profesní cestě potkala, si stoprocentně stojím a neměnila bych nic včetně všech slepých uliček. Poučný. Občas spíš lituju některých momentů, co se týče mého řešení vztahů s kolegy v hudbě či blízkými v osobní rovině. Bohužel rozhodnutí a myšlenkové pochody, který člověk dělá v momentálním rozpoložení, nemusí být úplně šťastný, ale učím se to brát tak, že se z toho něco musím naučit, vzít si to dobrý, i když je to těžký.