Popularita, jakou u nás donedávna ještě klubová kapela pro pár zasvěcených nabrala po zveřejnění coveru "The Sound Of Silence" od Simona & Garfunkela, je neuvěřitelná. Zatímco v českých podmínkách by jim před pár lety úplně stačil Lucerna Music Bar, letos to bylo složitější. Disturbed nejprve vyprodali Velký sál Lucerny a krátce nato i Malou sportovní halu na pražském výstavišti. Ovšem pozor - vyprodali ji tak nehorázným způsobem, že pokud ve Velkém sále omdléváte z horka, zde to bylo ještě horší. Za ta léta, co chodím na koncerty, jsem v bývalé Inchebě nikdy neviděl takto přeplněno. Zadní vchod byl otevřen a lidi (a byli jich desítky) tak nakonec sledovali koncert z venku, jen aby mohli volně dýchat. Je s podivem, že to nedopadlo mnohem hůř, tady si už totiž pořadatelé docela zahrávali se zdravím návštěvníků.

Disturbed samozřejmě hráli ten svůj mix hard rocku a alternativního metalu, který by zasloužil lepší zvuk, na běžné poměry v hale ale bylo pořád ještě celkem ok. Tu nějaké to sólo na kytaru, tu na bicí, párkrát si zpěvák trochu pohrozil pěstičkou, ale žádné velké zanícení nebo agrese se nekonaly. Spíše jen pozvolné přecházení zprava doleva a zase zpátky a k tomu další cover (mimochodem už dnes v Praze hrajícího) Phila Collinse, tentokrát tedy ještě z dob Genesis. Za poslední tři dny už mu takto někdo složil poctu podruhé. Nicméně rockeři z Chicaga prostě nejsou Papa Roach a nestaví na bouřících riffech a nutnosti co dvě písničky skákat do rytmu.

Mnohem víc jim jde o to něco publiku předat. To třeba ještě dva roky nazpátek na Novarocku nebylo potřeba. Tam jen hráli. Všechny aktuální proslovy Davida Draimana, který už dnes čerstvě vystupuje bez svých ikonických piercingů, byly sice v podstatě jen jakési oslí můstky ke skladbám, jež měly přijít, avšak byly poměrně dlouhé a měly hloubku. Začalo to před "Stupify" lehkým klišé o rovnosti, nutnosti vystříhat se rasismu a souzení lidí na základě jejich odlišností nebo sexuálních preferencí a mluvilo se také o lžích v politice. Jestlipak se k frontmanovi donesla zpráva o demonstraci na Letné?

Před "A Reason To Fight" běželo nejprve na projekci video s českými titulky o tom, jak je deprese ničivá nemoc, a pak k tomu i sám Draiman zavzpomínal na všechny přátele, kteří mu zemřeli v posledních letech. A vystačil si jen s křestními jmény: Chester, Scott, Chris, Keith, Wayne, Lemmy a spousta dalších. Seznam těch, o něž jsme přišli kvůli depresím nebo závislostem, je až nepříjemně dlouhý. Šestačtyřicetiletý zpěvák se proto zeptal davu, kdo se s jedním či druhým problémem také potýká. Ruku zvedla asi třetina sálu.

Mrazivý a alarmující moment tak překonal veškeré zážitky z hudby samotné, dokonce ani ten vymodlený cover "The Sound Of Silence", na nějž většina lidí přišla, neměl takovou sílu jako právě tento okamžik přiznání se. A to musíme ještě brát v potaz to, že to všechno byli lidé, kteří si zaprvé existenci svého problému uvědomují a zadruhé měli mezi naprosto cizími lidmi odvahu k tomu, aby tu ruku zvedli. Kolik dalších trpících lidí v tom sále ještě tak mohlo být?

Před startem "Hold On To Memories" a chvíli předtím, než si za své obrázky a transparent dva fanoušci vysloužili privilegium strávit s kapelou jeden song na pódiu, tak zpěvák ještě dodal, že bychom se lidem kolem sebe měli věnovat a vytvářet si s nimi co nejvíce vzpomínek, protože nikdy nevíme, která z nich bude ta poslední. Hlavně ale na ty zvednuté ruce řekl povzbuzující, velkou pravdu, která překonala veškeré hudební zážitky, které jeho kapela do Prahy dovezla: "Nejste sami."