Jestli jste právě celí dychtiví otevřeli článek o skupině, která je tak za zenitem, že to už skoro ani víc nejde, a těšíte se na ty jedovaté sliny a jeden velký hejt, který si coby cyničtí alternativci vychutnáte jako domácí jahody ze zahrádky, brzděte. Možná si říkáte: Backstreet Boys v roce 2019, to může přece dopadnout jen dvěma způsoby - buď jako naprostý bizár soutěžící třeba s koncerty Nicki Minaj nebo přinejlepším jako taková klidná show plná nostalgie a mávajících rukou, u které si zavzpomínáte na dětství nebo pubertu. Asi jako u trochu křečovitého koncertu Kelly Family. No, ani jedna možnost není ta správná.

Ještě než jsme ale mohli odhalit tu velkou pravdu, museli jsme si přetrpět půlhodinku s liverpoolskými Mic Lowry. Ti by si měli nejprve změnit jméno, protože takto vypadají jako někdo, kdo je spřízněn se Stingovou vokalistkou Jo Lawry, oni jsou ale jen obyčejný boyband. Navíc dost průměrný. Zpívat sice docela umějí, muzika jim ale hraje z playbacku, choreografii nemají, vlastní písničky skoro taky ne. Halou se tak kromě aktuálního singlu "Like This" nese ještě "Seňorita" Justina Timberlakea, "Jump" Rihanny nebo úryvek "In The Air Tonight" Phila Collinse, který ve stejné aréně shodou okolností zahraje už v úterý.

O půl desáté se pódium, které obestírají světelné konstrukce připomínající točící se čtverec, rozevře a položené véčko dvou obrazovek vystoupá ke stropu. Odhalí tak pohled na obrovskou projekční plochu, na níž se v krátkých videích objeví všech pět členů. Trochu to připomíná nepovedenou kopii Avengers a člověk se neubrání škodolibému uchechtnutí. Je ale jedno z mála.

Snad už po těch letech i kdysi nejzarytější fanynky dnes budou souhlasit s tím, že hudba, kterou se Backstreet Boys prezentují, je komerční, umělecky vyprázdněná a s naivními texty o lásce. Skupina navíc vystupuje naprosto bez jakékoliv kapely či živých nástrojů (ti z hudebně vzdělanějších čtenářů právě dostali infarkt a přestali číst). Jenže stejně tak je třeba dodat, že Uličníci, jak by mohl znít jejich český překlad, jsou velmi dobří zpěváci a tanečníci. A s tím už se dá pracovat.

Přistoupíte-li tedy na jejich hru a jste ochotní jim i tak dát šanci vás pobavit, dostane se vám překvapení, jaké byste nečekali ani v nejdivočejších snech. Ten koncert totiž není jen dobrý. Je skvělý!

Nápaditá scéna s úžasnými projekcemi dává vyniknout všemu, co byste na koncertě Backstreet Boys čekali. Blízké záběry na utrápené kukuče všech zúčastněných, ale i všechna ta švihácká pomrkávání na fanynky do kamery. Secvičená choreografie jako za starých dobrých časů, když se ty boybandy ještě aspoň snažily mít co nabídnout. Žádní hopsající OneDirection jako dnes. Ruce a pohledy nahoru k nebi, ruce přitahující si vzdušná srdce fanynek k sobě, ruce houpající se kolem krků jiných členů formace. Blikající stojany od mikrofonů, které se synchronizovaně houpají ze strany na stranu. A taky hity. Strašně moc hitů.

Popová senzace z Orlanda má na svém kontě takové množství známých písní, že i když jste si je sami dobrovolně nepustili dobrých dvacet let, pořád si je pamatujete. Setlist čítá neuvěřitelných dvaatřicet položek, převážně nové věci z desky "DNA" ale zaznějí jen v pauzách mezi skladbami, kterých moc není. Zatímco se totiž čtyři pětiny osazenstva převlékají, jeden z nich vždy mezitím chválí publikum a dá si sólový úryvek něčeho zatím ne tolik známého. Dvouhodinová jízda tak má neuvěřitelné tempo, a kdo chce, může se nechat strhnout hned od začátku.

Atmosféra v hale je úžasná, ochozy stojí snad hned ze startu a jeden z mála boybandů, u něhož většina lidí bez problému vyjmenuje a identifikuje všechny členy, tancuje, až z toho podprsenky létají na pódium. Pozice hlavního tahouna show se ujímá čtyřiačtyřicetiletý Brian Littrell a už v "Don't Want You Back" ukazuje sílu svého hlasu. Jako jeden z mála střídá hru na city s ksichtícími se pózami, jimiž dává vtipně najevo, že si je vědom, jaké taškařice se účastní a že to bere s nadhledem. Pozadu nezůstává ani A.J. McClean, který už snad překonal své problémy s alkoholem a drogami a jeho výšky jsou hodné obdivu.

Stejnými závislostmi si prošel i blonďatý Nick Carter, miláček fanynek a také ten, kdo ze skupiny tancuje nejlépe. Také si ale nejčastěji sahá do rozkroku a simuluje kopulaci, což těch pár mužů v publiku trochu znejistí. Také někdejší benjamínek už dnes chystá oslavy své čtyřicítky. Oběma před lety ze závislosti i se záchranou života pomohl Brianův bratranec Kevin Richardson, který minule v Praze chyběl, neboť zrovna ze skupiny odešel. Fanynky tak dávají svým jekotem najevo, kdo je nejvíc potěšil svou účastí, vždy, když se chopí mikrofonu. Těch příležitostí má ale bohužel ze všech nejméně. Vynahradí to však přiznáním, že v Praze sice poprvé zpívá, jinak ji ale už navštívil, protože jeho žena Kristin Kay Willits má po mamince české kořeny, a tak během převlékací pauzy na pódiu vtipkuje, že si v podstatě vzal Češku a má s ní dva české syny. A přehlížený Howie? Ten tam prostě je taky.

I přesto, jak je všechno do puntíku secvičené a kvintet běhá od značky ke značce, nemáte u toho pocit, že by to bylo tlačené na sílu. Fakt to vypadá, že to ty pány upřímně baví, a show plyne naprosto přirozeně. Uchechtnutí nabídne jen hit "Incomplete", díky němuž formace kdysi zaslouženě nabrala druhý dech a vrátila se do rádií. Odzpívaný je skvěle, když ale v refrénu na projekci začnou padat galony vody ve vodopádu, je to prostě nechtěně vtipné. Žádné zpívání v dešti s promáčenou košilí a přehlídkou bradavek jako v klipu "Quit Playing Games (With My Heart)" se ale nekoná.

Zpocený kvintet se převleče snad pětkrát a každý další hit (na kompletní seznam se podívejte v setlistu výše) vyvolá hromadný sborový zpěv a tanec, až z toho uši a oči přecházejí. V "Shape Of My Heart" začne na pódiu sněžit, u "No Place" se pánové vyjádří, že se musíme podívat na video, které je pro ně moc důležité, neboť se v něm nacházejí všechny jejich manželky a děti. "Breathe" a "Don't Wanna Lose You Now" pro změnu odezní na vyvýšené plošině v téměř a capella verzi, "All I Have To Give" zase nabídne secvičené taneční číslo s klobouky.

Největší bomba ale začne, když se Backstreet Boys převléknou do bílého. Jakmile se k jejich sehranosti přidá ještě duo megahitů "Everybody (Backstreet's Back)" a "We've Got It Goin' On", vystřídá dosavadní euforii stav, na který odpovídající slova pro radost docházejí. Když set končí a halu v rozjetém finále "Larger Than Life" kromě padajících konfet zahalí ještě vystřelené role papíru, odcházíte domů s nadšením a myšlenkami na to, jestli by podobnou show zvládli i Blue, Spice Girls, US5 nebo S Club 7. Nostalgie a vzpomínky na dětství v případě Backstreet Boys zafungovaly na sto procent, kromě toho ale pánové odzpívali i parádní koncert. A i když se asi kulturně vzdělanější čtenářstvo vyjádří v diskuzi, co si o tom myslí, je to jedno. V kategorii boybandů je tato pětice i po šestadvaceti letech existence stále na špici a v Praze se předvedla s maximálním nasazením. Kdo umí, umí.