Dá se říct, že vaše kariéra trvá od účasti v SuperStar v roce 2009 už deset let. Byla to k současnému Honzovi Bendigovi dlouhá cesta?

Určitě ano. Po SuperStar jsem si myslel, že vše bude růžové a že to bude trvat věčně. V této iluzi jsem žil asi dva roky a pak to se mnou švihlo o zem. V Praze jsem studoval konzervatoř a zájem o mě a mé koncerty postupně úplně vyprchal. Najednou už téměř nikdo nevěděl, kdo ten Honza Bendig vlastně je. Skončil jsem na dně, neměl jsem skoro ani na nájem. Už to vypadalo, že nastoupím do klasického zaměstnání - měl jsem pracovat jako pokladní v kině a celkem jsem se na to těšil. Ale pak mi přišla nabídka, abych se stal součástí boybandu New Element. Nahráli jsme spolu jednu písničku a natočili videoklip, jenže jsem brzy pochopil, že nejde o něco, co bych chtěl dělat. Krátce nato jsem se seznámil s Lukášem Rejmonem, svým současným manažerem, a začali jsme společně tvořit a vymýšlet co dál. První společné video nás stálo ani ne tři tisíce korun a pak jsme postupovali krůček po krůčku až sem.

Který klip to byl?

Ten k písničce "Mám tě rád". Každý musí nějak začít. Když se na něj dnes dívám, vybaví se mi především krásné vzpomínky z příprav, ale i očekávání, která jsme tehdy měli. Když jsme ho vydali, byl jsem trochu zklamaný, protože se pořád kolem mě nic nedělo. Řekl jsem si, že to chce víc písniček, víc práce a také investovat víc peněz. Snažili jsme se na sobě pořád pracovat, vymýšlet lepší a lepší projekty. Chtěl jsem se zařadit do nějaké kategorie, oslovit konkrétní publikum, abych nebyl zaměnitelný.

Jak jste se za oněch deset let posunul jako zpěvák a jako člověk?

V SuperStar jsem byl v patnácti letech. Jako puberťák jsem zjišťoval, o čem showbyznys vlastně je, poznával jsem, jak je to malý rybníček. Tak malý, že když něco pokazíte, už není cesty zpět. Byl jsem si toho vědom, ale zároveň jsem nevěděl, jak se mám před lidmi chovat. Vše jsem se musel postupně učit, včetně trpělivosti. Po jednom videoklipu jsem si myslel, že ze mě budou všichni umírat, čekal jsem, že se nabídky budou hrnout, chtěl jsem všechno hned. Ale když se dnes ohlédnu, vím, že jsem sám se sebou udělal obrovský kus práce. A jsem nesmírně rád, že už mě dnes lidé vnímají jako umělce.

Jak dlouho od vydání "Mám tě rád" trvalo, než jste si našel stabilní fanouškovskou základnu?

Řekl bych, že zhruba dva roky. S Lukášem spolupracujeme už pět let, ale chvíli trvalo, než jsem se znovu dostal do povědomí lidí, než mi začali přibývat fanoušci na sociálních sítích. Právě na komunikaci s nimi hodně sázíme. Snažím se lidem odpovídat, psát si s nimi, ale povídat si také osobně na koncertech.

Co bylo podle vás zlomovým momentem, kdy začal zájem o vaši hudbu růst?

Zásadním krokem byl první duet s Markétou Konvičkovou "Bloudím". Šlo o můj první latino song a zároveň o první píseň, kterou jsem nazpíval romsko-česky. To u nás nebylo zvykem a lidem se to zalíbilo. Konečně mohli slyšet romštinu v moderním pojetí, ne jen od tradičních romských kapel a v čardáších. Přinesli jsme tím vlastně něco nového. Takový úspěch jsme nečekali, dokonce jsme váhali, zda singl vůbec vydat, báli jsme se, aby z toho nebyl průšvih. Za měsíc měl milion zhlédnutí na YouTube. Dnes se blíží deseti milionům a lidé ho pořád chtějí slyšet.

Rozhodl jste se proto u latinských rytmů zůstat?

Přesně tak, říkal jsem si, že když to funguje, proč v tom nepokračovat. Nahráli jsme další latino písničku, která měla opět úspěch. A když jsem v tomto duchu představil třetí singl, začali se ozýval pořadatelé různých akcí s nabídkami na koncert. Pochopil jsem, že to je můj styl, kterého se chci držet. Baví mě i fanoušky. Jsem nesmírně rád, že jsem se po letech našel. A děkuji především Markétě Konvičkové, protože nebýt našeho duetu, možná bych dnes dělal pop rock nebo něco úplně jiného. Teď si mě lidé konečně dokážou někam zařadit. Slyší písničku a vědí, že to je Honza Bendig.

Na YouTube kanále máte ke dni rozhovoru 142 tisíc fanoušků. Je těžké takto početnou komunitu pořád udržovat aktivní?

Je třeba pravidelně nahrávat nová videa. V momentě, kdy nějaké přidáme, se strhne lavina komentářů a lajků. Počet odběratelů pořád roste, sám nechápu, jak je to možné. Ani jsem se nestačil nadechnout a najednou je jich tam přes 140 tisíc. Nutí mě to neustrnout a vymýšlet pořád další projekty. Mám jich teď v záloze hned několik. Ze mě i Lukáše se stali úplní workoholici. Místo toho, abychom na dovolené odpočívali, řešíme, jaké další písničky budeme natáčet.

Jeden ze svých zatím posledních singlů "Viva La Vida" jste nazpíval s Monikou Bagárovou. Snímek nasbíral na YouTube už přes tři miliony zhlédnutí. Byl to důvod, proč jste se rozhodli pro další spolupráci na aktuálním songu "Khangery"?

I to byl jeden z důvodů, především je ale třeba říci, že k písni "Khangery" se váže náš projekt K. S Monikou jste se vydali do Chanova navštívit děti v místní základní škole. Bylo to pro ně překvapení, nevěděly, že se za nimi zastavíme. Měly obrovskou radost, křičely, některé i brečely. Přišla za námi třináctiletá dívka jménem Karina s přáním, že by nám moc chtěla zazpívat. Dali jsme jí šanci, vyslechli ji. A líbila se nám tak moc, že jsme na ni pak ještě týden mysleli. S Lukášem i Monikou jsme se shodli na tom, že bychom jí ve startu kariéry rádi pomohli. Rozjeli jsme se zpět do Chanova, vzali ji do studia v Praze a nahráli společně písničku "Khangery", ke které jsme poté natočili videoklip. Myslím, že děti z téhle čtvrti si zaslouží dostat šanci, v běžném životě na ně lidé často nahlížejí skrz prsty. V okolí Mostu jsou předsudky vůči Romům mnohem větší než v Praze a dalších velkých městech.

Spolupracoval jste také s Věrou Bílou, a to těsně před její smrtí. Čím vás obohatila?

Především svou profesionalitou. Přišla do studia a začala nám vysvětlovat, co všechno je špatně. My ostatní jsme to nejdřív neslyšeli, ale nakonec jsme jí museli dát za pravdu. Dokud nebylo všechno správně, netočili jsme. Když jsme měli pauzu, najednou přepnula a byla z ní úplně obyčejná ženská. Ale jakmile se šlo pracovat, nasadila znovu přísný výraz a vše důsledně kontrolovala. Pracovali jsme s ní tři měsíce, připravovali jsme se na společné turné. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Odnesl jsem si z toho poznání, že je třeba víc vnímat lidi kolem sebe. To, že jsem s ní natočil písničku, mi už nikdo nesebere. Až si ji třeba za dvacet let poslechnu, znovu ve mně vzpomínky ožijí.

Která vzpomínka na ni je pro vás ta nejsilnější?

Musím říct, že Věra si mě velmi oblíbila - a já ji taky. Pokaždé když jsme se setkali, povídali jsme si a drželi se za ruce. Bylo to tak i v den, kdy jsme se viděli naposledy. Musel jsem pak odjet na koncert a ona mi při loučení řekla: "Proč trháš partu? Proč jdeš pryč? Zůstaň tu se mnou." Odpověděl jsem, že mám koncert, ale že se uvidíme na turné, kde to pořádně rozjedeme. Slíbil jsem, že jí přinesu její oblíbený parfém. Když jsem se dozvěděl o její smrti, hodně mě to zasáhlo, nechápal jsem to.

Mrzelo vás, že jste propásl poslední možnost s ní ještě trávit čas?

Velmi, protože poslední uskutečněná zkouška s ní byla neuvěřitelná. Vstala, začala tančit, zpívala naplno, tak, jak jsem ji léta neslyšel. Všichni do jednoho jsme z toho byli překvapení. Odzpívala nějakých patnáct písniček a užívala si to, jako by to byl opravdový koncert.

Řekl byste, že máte hodně fanoušků právě v romské komunitě?

Ano, hodně. Myslím, že mimo jiné proto, že tu není žádný jiný mladý Rom, který by dělal něco podobného jako já. Chtěl bych být pro mladé Romy vzorem. Když se setkávám s lidmi stejného etnika, všímám si, že mě řada z nich vnímá jako toho, kdo přišel s novým stylem romské hudby. Často mi líbají ruce, děkují za to, že je reprezentuji, projevují mi vděk. Nazývají mě romským princem. Chtěl bych změnit pohled většiny lidí na naši komunitu, což se snad postupně děje. Na koncertech je polovina Romů a polovina bílých. Jsou tam společně, zpívají, tančí, baví se. A to je můj cíl, spojovat je.

Máte rád romskou kulturu?

Miluji ji. Zakládám si na tom, že chci romské tradice a zvyky dodržovat, uchovávat si v sobě stejné hodnoty. Jsem hrdý na to, kým jsem, a nikdy bych neměnil.

Jak vytížený jste momentálně, pokud jde o koncerty?

Tak moc, že už další nabídky na léto ani nepřijímám. Letošní kalendář máme až do listopadu úplně plný. Někdy absolvujeme i tři čtyři vystoupení za den. Mám z toho zájmu velkou radost, ale někdy je náročné to vše zvládnout, člověk stráví celé léto na cestách. Lidé mě ale pokaždé nabijí energií. Rád se s nimi setkávám také po koncertě. S každým, kdo za mnou přijde, si potřesu rukou, popovídám a vyfotím. Přistupuji k nim, jako by to byli moji kamarádi, rodina. Nejkrásnější pro mě je, když je vidím tančit a zpívat pod pódiem. Pořád mám ale pocit, že si tu radost z toho neumím náležitě vychutnat, že se mi nedaří zachytit výjimečnost těch momentů. Vždyť o tom, co teď zažívám, jsem celý život snil. Zatím si stále moc neuvědomuji, že se to opravdu děje. Nejvíc mi to dochází, když přijedu domů, lehnu si na gauč a nemám co na práci.

Jak jste uveřejnil na Facebooku, vystupujete třeba i jako překvapení na svatbě. Jakým zážitkem pro vás takové příležitosti jsou?

Je to pro mě vzácné, protože si uvědomuji, že vlastní svatbu většina lidí zažije jednou za život. Je krásné vidět, jakou radost mají novomanželé, nevěsta mě často začne objímat, oba jsou dojatí. Vážím si možnosti stát se součástí jejich životního příběhu. Až zestárnou a budou na svou svatbu vzpomínat, součástí té vzpomínky budu i já, protože jsem tam byl s nimi.

Zpěvu se věnuje také váš mladší bratr Marcel. Chystáte společně nějakou píseň?

Zatím mu skládám písně pro jeho sólový repertoár, aby se trochu zapsal do povědomí lidí. Až nastane ten správný čas, určitě spolu natočíme i nějaký duet. Spolu nás ale fanoušci mohou pravidelně vidět v zábavných videích, která nahráváme na můj YouTube kanál.

Zatím poslední desku "Roma Boy" jste vydal na konci minulého roku. Plánujete už nějakou další?

Ještě o ní nepřemýšlím, chci teď vydávat hodně singlů a videoklipů. Mám skladatelsky plodné období, hodně písniček čeká v šuplíku na zpracování. Kdo ví, třeba z nich nakonec vzejde i celé album.