Probuzení do tetelícího se vzduchu není nic příjemného. Vedro zaplavilo rozlehlé stanové městečko již v brzkých hodinách, a tak se první myšlenky týkaly toho, kam se před prudkým sluncem ukrýt. Jednou z možností byla kempová chill out zóna, která disponovala slunečníky, houpacími sítěmi i levnými nápoji. Pivo za dvě eura padesát centů směle konkuruje cenám na českých festivalech. Překvapivě příznivé ceny byly také nastaveny v grilovacím obchodě umístěném poblíž. V něm se daly koupit všechny potřebné ingredience ke grilování, přičemž připravené grily byly rozesety po kempu v hojném počtu. Oběd touto formou volilo velké množství návštěvníků, a v zóně i přes náročné počasí panovala pozitivní přátelská atmosféra.

Jen ti nejodvážnější vstoupili do areálu festivalu hned po jeho otevření, kdy pódium ovládla první kapela Our Last Night. Americká post-hardcorová parta má za sebou už patnáct odpracovaných let a na jejím výkonu to bylo znát. Svůj set muzikanti odehráli s přehledem a potřebným sebevědomým. Nebránili se ani melodičtějším pasážím, a koncert tak působil pestře. Slušný start druhého dne.

Na Our Last Night navázali staromilci Uncle Acid & The Deadbeats. Britská parta miluje hudbu Black Sabbath, jejichž vliv je v její tvorbě nepřeslechnutelný. Z původní sestavy sice zbyl jen lídr Kevin R. Starrs, ale skupina působila sehraně a přesvědčivě. Nic víc než poctu výše zmíněné legendě však nenabídla.

Víc než náročný technický prog-metal v rukách Tesseract lákal set rakouských funk-rockerů Mother's Cake. Vsadit na tuhle bandu z Tyrolska ale nebylo nejšťastnější. Jednoduše řečeno byl její set ukrutně nezábavný. Určité kvality sice hráči náznakově projevovali, ale jejich rukopis byl nevýrazný a jakoby plandal ve větru bez smysluplnějšího ukotvení.

Náladu nezlepšila ani novozélandská partička Like A Storm, která je považována za velmi nadějné jméno moderního rocku. Sama se někdy prezentuje jako didgeridoo metal a její členové koncert skutečně zahájili hrou na onen dechový nástroj. Víc už se k němu ale nevraceli. Místo toho nabídli ten nejsterilnější a nejnenápaditější výkon celého druhého dne.

Alespoň pardálové z New Model Army odvedli dobrou práci. Post-punkoví veteráni zpestřili program o osobitý zvuk a zejména zpěvák Justin Sullivan bavil svými grimasami dokreslujícími texty skladeb.

První vrchol celého festivalu pak přišel nenápadně na Red Bull Stagei, kde se otěží ujali na Grammy nominovaní The Fever 333. V kategorii nejenergičtější a nejvíc strhující koncert mají prvenství rozhodně v kapse. Kapela rozpoutala peklo nejdříve na pódiu a pak i pod ním, když do fanoušků pálila jednu pecku ze svého letošního debutového alba "Strength In Numb333rs" za druhou.

Zpěvák Jason Aalon Butler předvedl neskutečně živelný výkon. Lezl po konstrukci pódia, pobíhal mezi diváky v kotli a nakonec zbytek poslední skladby zazpíval na střeše zvukařova stánku. Bohužel již bez mikrofonu, který do těchto míst nedosáhl. Nechat ve štychu ho nehodlal ani kytarista Stephen Harrison, který ovšem udělal tu chybu, že svou kytaru přenechal Butlerovi, který ji na střeše zvukařovy svatyně tak trochu ztratil. Zkrátka show jak se patří.

Trocha zchlazení přišla v podobě mrazivého setu polských Behemoth. Žánrově šlo o zpestření programu, přesto si Nergal & spol. své fanoušky našli. Vsázeli na efekt a atmosféru, ale od tradičního black metalu se za ta léta trochu odchýlili.

Spíš než satanské rituály fanoušky Nova Rocku nalákala irská parta Dropkick Murphys, která měla pravděpodobně nejpočetnější publikum druhého dne. Němci jejich irskou halekačku milují a na každou skladbu reagovali nadšeným tancem, křikem, zpěvem i bojovnými circle pity. Před Blue Stageí tou dobou zavládlo skutečné nadšení a zavoněla atmosféra irských pubů.

Za časové překrývání koncertů Puddle Of Mudd a The Smashing Pumpkins zaslouží organizátoři drobnou výtku. Obě devadesátkové či miléniové formace disponují podobným publikem, které se tak muselo rozhodnout, které dá přednost. Překvapivě se tábor rozdělil na podobně velké části, byť Corganova parta obsadila největší Blue Stage a kvartet z Kansas City jen menší Red Bull Stage.

Puddle Of Mudd vystupují velmi málo a jejich koncerty provází kontroverze se zpožděnými, zrušenými i společensky unavenými výstupy. Na Nova Rocku ale předvedli dobrý výkon, který postavili na své nejslavnější desce "Come Clean". Z ní nemohly chybět megahity "She Hates Me" či "Control", ale také coververze od AC/DC "TNT". Dav nadšeně reagoval na každý kousek, a ač je všechny kapela vlastně jen odehrála bez větší interakce s publikem, dostalo se jí nebývale vřelého přijetí. Její nostalgický grunge přebil i mnohdy slabší vokál zpěváka a jediného původního člena Wese Scantlina.

Další z programových oříšků byl souboj loučících se Slayer a posmutnělých The Cure. Ačkoliv první zmínění hráli na menší Red Stagei, zavítala na jejich rozlučku podstatně větší část návštěvníků. Na Smithův band tak zůstala až trochu nedůstojná hrstka věrných. Thrasheři se s tím ale nemazali a od první chvíle rvali do diváků jednu pecku za druhou. Kerry King dával své kytaře co proto a drtil jeden riff za druhým. Kromě učebnicových klasik žánru jako "South Of Heaven" či "Raining Blood" potěšily i velmi dobré mladší kusy "Repentless" či "World Painted Blood", což jsou titulní skladby posledních dvou desek.

Výkon Slayer byl řemeslně dokonalý. Neskutečně krystalický zvuk dal vyniknout kytarám, rytmice i nenapodobitelnému vokálu Toma Arayi. Vytknout se jim dal jen určitý profesorský přístup, kterému chyběl náznak překvapení či improvizace. Ale i tak šlo o jeden z vrcholných zážitků dne i celého festivalu, který ukončil (se slzou v oku mnoha přítomných) dokonalý hit "Angel Of Death". Rozlučkový koncert Česko teprve čeká a fanoušci by ho rozhodně neměli minout. Kapela totiž hraje v neskutečné formě.

The Cure přivezli docela komorní show. Na scéně nevyužili ani plameny ani propracovanou světelnou show, kterou jiné koncerty provázely. Ale hudba anglických gotiků stojí na něčem jiném než na epické podívané. Skupina těžila zejména z melancholické atmosféry svých písní, kterou dávkovala po dobu více než dvou hodin. Robert Smith dokonce se svými spoluhráči přetahoval vymezenou časovou dotaci a vůbec mu nevadilo, že hraje jen pro hrstku nejvěrnějších.

The Cure společně se Slayer svými skvělými výkony zakončili program druhého dne, a festival se tak zvolna překlápěl do své druhé poloviny, ve které hned následující den představil třeba Papa Roach, In Flames či Die Toten Hosen.