Poslouchat dnes Pearl Jam už dávno není módní záležitost. Menší mediální tlak skupině evidentně vyhovuje a věrní fanoušci drží s kapelou už více než dekádu. Za odměnu dostávají pořád nová studiová alba (aktuální "Riot Act" je už sedmé v pořadí), nemluvě o desítkách unikátních záznamů z živých vystoupení skupiny a vánočních singlech pro členy fanklubu. Na letošní turné si Pearl Jam připravili další specialitu - můžete si objednat nahrávku koncertu, na kterém jste byli a než vám za pár dní dorazí CD (ve slušné ceně), máte možnost ukrátit si čekání a koncert si stáhnout z Internetu již pár hodin po posledním přídavku.

K "Riot Act" opět nebyly natočeny běžné videoklipy, jen jakési promofilmy, co zachycují kapelu hrající ve studiu - na filmečku k prvnímu singlu "I Am Mine" bylo lze vidět Eddieho Veddera s notně zkrácenými vlasy, ale podstatnější byla přítomnost doprovodného klávesáka Booma Gaspara, ten totiž svými hammondkami výrazně ovlivnil zvuk některých písní. Pomalá balada "Thumbing My Way" díky němu nenápadně získala na tiché majestátnosti slyšené v pradávné "Whiter Shade Of Pale" od Procol Harum a v písni "Love Boat Captain" pomáhá vytvářet poryvy, co melodii táhnou od jednoho krásného okamžiku k jinému, ještě krásnějšímu.

Jestli to můžu takhle bez obalu napsat, "Riot Act" je nejměkčí deska Pearl Jam, ale tenhle názor jsem měl u každého alba od "Vitalogy". Ostrých kousků je pomálu (o to jsou lepší, slyšme skvostnou "Save You" nebo jiný přímočarý bigbít "Ghost"), převládají normální písničky ("I Am Mine" je pro mne hitem prvního kvartálu 2003) a sem tam nějaký experiment ("Arc" beru jako poctu nebohému Nusratu Fatehovi Ali Khanovi). Skladatelsky se méně zapojil kytarista Mike McCready a více bubeník Matt Cameron, ale prim drží Eddie Vedder. Určitě se budu opakovat, když řeknu, že z jeho procítěného zpěvu stále prýští cit, bolest a nebývalá upřímnost.

"Riot Act" jsem ze všech desek Pearl Jam nejdéle vstřebával a bylo to velmi příjemné. Žádné znásilňování, nucené prokousávání, abych tam našel něco přijatelného. Naopak. Skladby si říkaly o hlubší ponor a objevování. Od módy grunge v první polovině devadesátých let k poctivému rocku si jdou Pearl Jam svou vlastní cestičkou, jež není lemována zástupy teenagerů. V rohu není logo MTV a tučné šeky za stupidní taškařice dostávají jiní. A živě jsou Pearl Jam pořád nepřekonatelní.