"Vybral jsem věci starší i novější, tentokrát spíše takové tanečnější kusy, abyste mohli rozjet pořádnou party. Tím myslím tak nějak vnitřně plakat." Touhle rozvernou větou uvedl William Fitzsimmons svůj pondělní koncert v pražském klubu MeetFactory, a definoval tím ony schizofrenické pocity, které člověk může mít po poslechu jeho loňské řadovky "Mission Bell". Převedené naživo jsou jeho skladby taky stále stejné a přesto stále krásné, koncert pak provázely slzy i smích zároveň.

Ale popořadě. Smíchovská továrna je místo, k němuž je třeba podniknout řádnou výpravu. Vidíte je ze zastávky, je od vás takřka na dosah ruky, kvůli kolejím vás ale čeká ještě pořádný kus cesty oklikou (podobně jsou řešena některá místa pro pěší i v Ostravě nebo Bratislavě). Kvůli pondělní várce sebevrahů na kolejích výprava do klubu nabírá zpoždění a končí ve chvíli, kdy už prší a kdy Jim and Sam nějakou chvíli hrají. A je to příjemný support - on něco mezi Glenem Hansardem a Passengerem, ona sympatická bruneta. Na pódiu jen oni dva a jeho kytara. A dva hlasy, které spolu souzní v harmonii, kterou takřka můžete vdechovat. A pak si vzít třeba samolepky, které oba stříhali krátce před vystoupením, protože jim je z tiskárny dodali v archu.

Smutné písně a veselé příběhy. Na tuto notu hráli nejen Fitzsimmonsovi oblíbenci Jim and Sam, ale i on sám. Jako by četl výše odkazovanou recenzi, prohlásil v jednu chvíli: "Budu vám hrát svoje písničky. Všechny znějí stejně. Devadesát procent z nich je o rozvodu, deset procent o smrti a rozvodu." Přiblížil také historii vzniku "Mission Bell" ("Nahrával jsem ji se svým exbubeníkem a exmanželkou. Oni mezitím začali mít vztah, o kterém jsem nevěděl. Bubeníci jsou hrozní lidi. Opravdu. Jestli máte v kapele nějakého bubeníka, zbavte se ho. Opravdu."), mrazivě pak zapůsobilo jeho přiznání k nedávnému pokusu o sebevraždu ("Je dobré mít kolem sebe lidi, kterým se můžete svěřit a kteří vám pak můžou pomoct.")

Ale samozřejmě především hrál. A hrál za doprovodu člověka, který mu právě v těch těžkých chvílích pomáhal nejvíce, Adama Landryho ("Na desce hraje i na bicí, ale není to bubeník!"). Společně obsluhovali asi pětici kytar (akustických i elektrických) a klávesy. Všechny písně tak byly doslova ostrouhány na dřeň, zněly syrově a současně křehce (za všechny třeba "Fortune" z pět let starého alba "Lions" nebo "Angela" z aktuální kolekce).

A došlo i na některá překvapení. Tím prvním byla coverveze hitu "I Want It That Way" ("Všechny písně Backstreet Boys znějí depresivně, když je zpívám já."), druhé obstaral samotný závěr. Tehdy William sešel z pódia mezi lidi (kterých bylo mimochodem smutně málo), přizval Jima i Sam a vystoupení ukončili s návštěvníky v takřka rodinném kruhu. Bylo téměř k vzteku, že z časových důvodů už nebyla možnost využít muzikantovu výzvu připojit se k němu po koncertě k posezení u whiskey. Mohlo to být moc fajn. Jako celý koncert.