Finální nedělní maraton nikterak svou pestrostí nezaostával za předchozími dny čtrnáctého ročníku Colours Of Ostrava. Avšak volba Choir Of Young Believers nebyla v rozpáleném odpoledni zcela ideální, hudební vřava severské melancholie na syntezátorovém základu fungovala, bohužel utrápený vokál Jannise Noyi Makrigiannise tápal, jakoby ho to neúprosné vedro příliš zmohlo, po polovině setu nastal čas na změnu. Na protější straně areálu už ale divočili dechaři Džambo Aguševi Orchestra - je to již taková tradice, že na nedělní odpoledne na nějakou ze scén vletí směska balkánské dech beroucí dechovky a ani v tomto případě to nebyla špatná volba. Tahle parta z Makedonie měla i na jedničku zvládnuté iterace s publikem, které se výtečně bavilo a nechalo se bez okolků strhnout nakumulovanou energii a vypotilo nemálo sil z poslední zásoby. (Dan Hájek)

Před úmorným horkem se posluchači mohli schovat do přítmí haly Gong, kde je William Fitzsimmons vtáhl do svých převelice teskných ponorných řek. V jedné chvíli i směrem k divákům zvolal "Smutek"! To bylo hlavní téma jeho setu - vždyť jeho poslední nahrávka je věnovaná loni zesnulé babičce. Fitzsimmonsovo vystoupení bylo převážně jemné (obvykle dvě kytary a klávesy), jen místy zpěvák sáhl po elektrické kytaře a přidaly se bicí.

Protipólem tichého Fitzsimmonsova smutku bylo energické vystoupení mexického kytarového dua Rodrigo y Gabriela. Přesun z přítmí Gongu na rozpálenou největší scénu znamenal také totální změnu nálady. Rodrigo y Gabriela používají jen dvě akustické kytary (plus samozřejmě efektové krabičky), ale sami dva v ostrém slunci ovládli obří scénu neuvěřitelně energickým projevem. Své nástroje zvládají mistrně a vskutku jsou schopni zahrát všechno od flamenca po hard rock. Při sledování jejich fantastického výkonu se dalo vzpomenout na rčení "laik žasne, odborník se diví".

Pokud sobota byla elektronikou přímo napěchovaná (i všeobecně byly letos Colours hodně elektronické), v neděli jí bylo naopak poskromnu, ale pokud jste hledali, našli jste. Třeba program na Electronic Stage přinesl pohled na domácí scénu. Vše zahajoval Dikolson (Filip Míšek), na pokračování jeho skvělé desky "The Bear Is Sleeping Now" stále čekáme, jehož hudební krajinomalba v klimatizovaném sále evokovala snové sekvence a nenápadně burcovala výraznější záchvěvy. Mezi již zavedené tracky se vpasovaly ty nové, rytmicky více rozpohybované a bude zajímavé slyšet, kam se posune dále. Naopak z jiného konce to vzalo, z kraje hodně tancechtivé duo Monikino Kino. To přehrálo kompletní debut "Prázdniny", k dobru přidalo srandu "Bábovka" a v úplném závěru cover Elánu "Neviem byť sám", jen tak akusticky, neb podle Petra Marka je snadné končit vlastním hitem (řeč byla o "Běžkách"). Milovníci odkazu Kraftwerk si zejména z kraje museli přijít na své. Celé dění na této scéně pak uzavřel Aid Kid. (Dan Hájek)

Hanspaulští Tata Bojs nejsou na Colours žádnými nováčky. Na svém koncertě měli výbornou návštěvu, podali výtečný výkon (OK, Bublajs párkrát zvojtil text, ale koho to bolí, když to celé bylo tak super?) a ještě stihli zaznamenat hlasivky diváků pro svou právě vznikající desku. Až uslyšíte v září v jedné z nových písní posměšný davový pokřik Prahaha hahaha, Čechychy chichichi, vězte, že tohle vzniklo v neděli 19. července v Ostravě (kde jinde?!).

Finále Colours obstaral miláček davu Mika a bylo to takové hezké zakončení báječného festivalu. Je skoro až žinantní neustále psát o Colours v samých superlativech, jenže ten festival (a hlavně pořadatelé) si to prostě zaslouží. Asi je to nějaké kouzlo.