Hana a Petr Ulrychovi mohou letošní rok slavit v podstatě od ledna až do prosince. Důvodů mají víc než dost. Jen si vemte - v únoru měl Petr pětasedmdesát, v březnu Hana sedmdesát, spolu brázdí pódia pětapadesát let, z toho čtyřicet pět let s Javory a deset s Javory beatem.

Krásné a hlavně domácí prostory Mahenova divadla, které byly domovem i pro tatínka sourozenců, pomáhaly vytvořit neopakovatelnou atmosféru nádhernému koncertu, který začal jen krátce po devatenácté hodině jedním z největších hitů ústřední dvojice "Nechoď do kláštera". Příliš se nemluvilo - hlavně se hrálo, a pokud už došlo na mluvené slovo, dokázal ho Petr Ulrych polidštit jemným a nevlezlým humorem, laskavostí a schopností lehce přemostit jednotlivé skladby.

"Kdysi před léty", "On na mne zapomíná" a pak už přišla sestava Javory Old a Jiří Pavlica, slovy Petra Ulrycha hlavní host večera "s nejvyšší mediální bonitou", který s Javory de facto ve svých osmnácti začínal. Však také právě jemu se dostalo cti desku symbolicky pokřtít.

Z reedice zazněly třeba "Eržika" nebo "Až jednou červánky" a Jura Pavlica si pak vzal slovo, aby s noblesou sobě vlastní poděkoval Javorům za vše dobré, co pro své spoluhráče i posluchače dělají.

Koncert pak nabral spád a nijak moc ho nezbrzdila ani dvacetiminutová přestávka. Obecenstvo z několik měsíců dopředu vyprodaného sálu se přece jen rekrutovalo převážně z lidí středního a staršího věku, a rádo se tak alespoň na chvíli před hlasitějším a rockovějším úvodem druhého bloku protáhlo. Však také Javory mají co do činění s bigbítem, ale s takovým bigbítem, který v sobě nese i dost něhy a melodie a není v něm (tak jako dneska) kladen důraz hlavně na riffy.

"Malá zrnka písku", "Měla bába trnku" nebo "Putovali kdysi hudci" donutily posluchače zamyslet se i pěkně si od srdce zazpívat. Nesmíme zapomenout ani na přítomnost manželů Štruncových, kteří jsou už tři desítky let nedílnou součástí vystoupení sourozenců a dodávají jim další, především lidový rozměr. Katka se navíc nádherně hlasově doplňuje s Hankou, což bylo slyšet v nostalgické "Lípě", a Dalibor kromě perfektního hraní na cimbál dokáže okysličit atmosféru na pódiu i nějakou tou vtipnou průpovídkou.

Večer pomalu gradoval do finále, nechyběla "Jízda králů" ani hit, který dodal název oběma seskupením, "Javory". Jak byl potlesk publika stále delší a frenetičtější, nechtělo se vděčným interpretům ani odcházet, a tak stále přidávali. Nejprve "Zvon", při ikonické "Modlitbě" už se oba hodně statečně prali s dojetím a při třetím přídavku před publikum předstoupila překvapivě pouze Hanka s kapelou a perfektně vystřihla skladbu, za kterou v roce 1976 získala Bratislavskou lyru, "Spoutej mě".

Zatímco dřív při zpěvu hodně tlačila na pilu, tentokrát si se svým vokálem doslova hrála, precizovala každou notu k dokonalosti. Petrův hlavní vklad je autorský, to on stojí za všemi těmi krásnými melodiemi. Celkový zvuk nebyl moc hlasitý, spíš hodně čistý a lahodící uchu. A nutno dodat, že oba i při svých letošních jubileích působí nesmírně energicky, takže z publika se spontánně ozývalo: "Ne vy, my děkujeme!" Moc lepších teček za víkendem si lze představit jen velmi těžko.