Na českou scénu vtrhla v půlce dubna nová senzace, kterou ocení především punkáči a rockeři. MEOW! (čti Mňau!) není ledajaké obyčejné zamňouknutí, ale mňouknutí rozlobené kočky nad okolním (zlým a nespravedlivým) světem. Kočky, která není stará, vypelichaná, ale mladá, dravá a s chutí útočit.

Jako má kočka devět životů, mají MEOW! na svém kontě devět vyrovnaných věcí. Každá působí tak, že je odehraná, jak nejlépe to šlo, jako kdyby každá z nich měla být poslední písničkou. Nefalšovaná živelná radost číší od prvních tónů, které obsahuje devítipoložkový debut s eponymním názvem.

Pražská čtyřčlenná sestava (složená ze zpěváka Ondřeje Pavlů, baskytaristy Tomáše Kašpara, bubeníka Lukáše Vincoura a kytaristy Tomáše Cibora) nemá dlouhého trvání a datuje svůj vznik do dubna 2017. Za dva roky se jí podařilo nasbírat vyvážený materiál, který by jí mohly leckteré kapely závidět i po dvaceti letech hraní, a v mnohém připomíná ranou tvorbu Billy Talent či My Chemical Romance, s nimiž je budou mnozí kritici určitě srovnávat.

Neberou si servítky, jdou do plných od začátku každého songu. Žádná pomalá předehra, pěkně živelné, živočišné, chytlavé, energické, to je přesně to, co tady chybělo. Špinavé, syrové, úderné, až frackovité, plné ostrých riffů a svižných bicí, které udělají z každé písně odjištěnou trhavinu. V dnešní době to patří k odkazu na dobu poctivého rock'n'rollu se svěžím odkazem na přítomnost.

Dominantou je obratný jazyk frontmana Ondřeje Pavlů. Anglicky psané texty zasahují do poměrně pestré škály témat od osobních, popisující boj s úzkostí a pocitem samoty, jako je ten ke skladbě "Dead Heroes" nebo song oslavující zbavení se okovů závislostí "Otherside", přes sociálně kritické, cílené na cyber šikanu a pranýřování odlišného názoru (nejen) na sociálních sítích jako v songu "Light Up The Torches", nebo "Lullaby" načichlý orwellovskou dystopií a plíživým nástupem totality. Velkým plusem je i jeho charakteristický hlas, který občas může působit nečistě, přitom si hraje s dynamikou, dekadentně ubírá, dokáže zjemnit, ale použít i svůj ječák.

Ruku v ruce s tím jde perfektní zvuk a sehranost, ve kterých se odráží zkušenosti nabyté v předchozích kapelách. Ty členové nasbírali třeba v Pipes And Pints, P:N:S nebo Define Me. S produkcí jim pomohl producent a v neposlední řadě zpěvák a kytarista kapely Imodium Thom Fröde.

Album doprovází efektní vizuál z pera norského umělce Floyda Erina Vawtera, který je divoký jako jejich hudba sama. Zároveň podtrhuje fakt, že máme v rukou neobyčejnou věc, která jako celek dává opravdu smysl a která otevírá slibnou budoucnost této punkové formace.