Anglický zpěvák a kytarista John Fairhurst patřil před pár lety k největším jménům festivalu Blues Alive v Šumperku. Z řady v podstatě čistých bluesmanů čněl svým neortodoxním přístupem k žánru. Letos, po úspěšné crowdfundingové kampani, vydal nové album "The Divided Kingdom". A zase je to krok kupředu.
9/10
John Fairhurst - The Divided Kingdom
Vydáno: 12.4.2019
Celkový čas: 40 minut
Skladby: The Divided Kingdom, Blood & Fire, Hungry Blues (Slight Return), Lies and .45, Fear, Boss Man, Going To See My Baby, We Dance The Marry Dance
Vydavatel: Self-released
Už na starších albech bylo pro
Johna Fairhursta blues jen základem, na který stavěl další prvky. Třeba i anglický folk nebo, již poněkud tradičněji, hard rock britského střihu. A tento přístup nadále dodržuje i na novince. Dopředu se tak hrnou hromové, hutné riffy, které dávají vzpomenout na taková jména jako
Black Sabbath či
Led Zeppelin.
Hudbu občas prosvětlí nájezd hammondek či klavíru. A že to není na škodu, prosvětlení je na místě. Fairhurst - i díky svému do hlubin posazenému hlasu, hlubokému, ale zároveň syrovému, špinavému a patřičně ostrému - hraje na temnou strunu. A má to atmosféru jako řemen.
Je však nutné poznamenat jedno: Neobjevuje již objevené - leda tak pro sebe, pro vlastní hudbu. Riffy v tittulní "The Divided Kingdom" či "Boss Man" už jsme slyšeli (a ne jednou). Fairhurst je ale umí prodchnout svým specifickým charismatem, které je jen obtížně nahraditelné a zaměnitelné. Prosycuje jím i své baladické opusy ("We Dance A Merry Dance" s vynikajícím kytarovým sólem, či repetivní gospel přímo z pekla "Hungry Blues" vycházející ze skladby z Fairhurstova stejnojmenného EP), do nichž prosakuje ona ponorná řeka britského folku: posmutnělého, chlastem ovlivněného, do svých melodií vtělujícího všechny životní strázně.
"The Divided Kingdom" (možný odkaz k pre-brexitové náladě v Británii) je působivým překvapením, které se vynořilo prakticky odnikud. Fairhurst sice není žádným muzikantským nováčkem, v jeho diskografii už vícero různorodých položek nalezneme, opravdový průlom, který by jej vystřelil mimo hranice žánrově úzce vymezeného publika (a jakého vlastně, sám se lehce pohybuje různými směry), zatím nenastal. Na tomhle albu ale ta síla rozhodně je. A za sebe doufám, že nezůstane nevyužita.