Zda jste vhodným kandidátem na posluchače ShitKid, si lze ověřit jednoduchým testem: pusťte si toto video. Pokud ho po pár minutách čehosi, co vypadá jako opilecké improvizovaní, znechuceně vypnete, cílovou skupinou asi nebudete. Pokud ale zůstanete fascinovaně zírat a třeba i utrousíte nějakou tu nostalgickou slzičku (protože "punk's not dead"!), vítejte na palubě lehce chaotického a hodně volnomyšlenkářského švédského projektu.

V roce 2015 ho podle učebnicového DIY návodu založila Åsa Söderqvist. K získání nálepky nejdivnější muzikantka ve Švédsku jí stačila kytara, drum machine a pár syntezátorových efektů. To posvětila pankáčským fuck-off postojem a undergroundová senzace byla na světě.

Na trojici EP a jednom dlouhohrajícím (čti: pod třicet minut trvajícím) albu potvrdila, že pro rozvíření stojatých hudebních vod není třeba zvláštního nadání a že někdy stačí prostě jen chuť a odvaha. Tahle holka možná není talent od Boha, který chce svými písničkami změnit svět, ale poslouchat ji je někdy pořád větší zábava než věnovat pozornost mnoha dalším jejím vrstevníkům dělajícím seriózní hudbu.

Na dvojce "Detention" dochází sice k žánrovému vychýlení, ale také zde se potvrzuje, že dokonalost se skrývá v jednoduchosti. I s basistkou Linou Ericsson, která Åsu dosud jen doprovázela na živých vystoupeních, na něm všestranná Švédka složila poctu kapelám ze začátku nového tisíciletí a oprašuje populární pop punk. A to se vším všudy, tedy i s chytlavými refrény, snadno zapamatovatelnými slogany a hymnami (nejenom) pro teenagery.

Muzikantky si vzpomněly na vše, co má každý správný soundtrack středoškoláka (nebo aspoň toho z přelomu milénia) obsahovat. Kouření na záchodcích, trable s učiteli, problémy doma, školní tresty, nešťastná láska nebo maturiťák, opomenuto není žádné závažné téma. Buď to odsoudíte jako žánrové klišé, nebo přistoupíte na hru ShitKid a necháte se unést nostalgií. Není ostatně pochyb, že pohled zpět je dohnaný do extrémů účelově - sama zpěvačka má tuto etapu už dávno za sebou.

I když se z hlediska muzikantského řemesla jedná o progres, novinka může paradoxně nejednoho ze starších fanoušků spíš rozmrzet. Rozevlátost a bohémství pro ShitKid typické jsou totiž v čudu a podle nových singlů se nevrátí minimálně ani na další desce, která vyjde již v lednu. Ani v takové podobě však švédský projekt neútočí na mainstreamové pozice a zůstává v hudebním podsvětí, kde se to velkými vavříny sice nehemží, ale zato tam nehrozí riziko vpádu zkaženého světa na povrchu. A vůbec, jak praví jeden komentář pod inkriminovaným videem na začátku recenze: "Tohle je víc 'punk' než cokoliv, co kdy Blink-182 udělali." Amen!