Znamená pseudonym Viah něco speciálního? Proč jsi zvolila zrovna tento?

Nejsem si úplně jistá, jestli to má nějaký hluboký význam. Moje křestní jméno je Vi a prostřední jméno začíná na písmeno H. Takže jsem je prostě scukla k sobě. Chtěla jsem, aby jméno pro projekt bylo znělejší než samotné Vi. S Jirkou Burianem jsme přemýšleli nad dalšími možnostmi, ale na této se mi líbí, že obsahuje ono neznělé H, které tak trochu symbolizuje Vietnam.

Poprvé jsme tě mohli zahlédnout před čtyřmi lety v SuperStar. Tenkrát jsi tam šla vyzkoušet štěstí s tím, že nemáš co ztratit. Věnovala by ses hudbě, i kdyby tě pak neoslovil Jiří Burian?

Těžko říct. Myslím, že bych si cestu k hudbě našla, ale ne hned po SuperStar. Tou soutěží jsem si trošičku udělala odstup, chtěla jsem se od zpěvu na chvíli distancovat. Naopak zvuk jako takový mě lákal i nadále.

Za jak dlouho po tvé účasti tě vlastně Jiří oslovil?

Natáčelo se v červnu a červenci, první epizody se vysílaly v průběhu října. Jirka mě oslovil zhruba měsíc potom, takže v listopadu 2015.

Napadlo tě hned, že budeš mít vlastní desku?

Ne. Do SuperStar jsem přišla s tím, že jsem chtěla slyšet názor nějakého profesionála a tím pro mě v tu dobu byla Klára Vytisková. Jinak bych do soutěže asi ani nešla. Myslím, že šlo o první ročník, kdy jeden z porotců dělal trochu alternativnější, pro mě zajímavější pop, dost mě zajímal její názor.

SuperStar je koncipována jako velkodramatická show, takže jsem si během natáčení s Klárou vlastně ani neměla šanci promluvit. Před rokem jsme se konečně potkaly jen tak na normální lidské úrovni, šly jsme na kafe s Burianovýma.

Bylo už od počátku jasné, že se "Tears Of A Giant" ponese na vlně electropopu?

Asi ano. Určitě jsme věděli, že nahrajeme elektronické album, protože jsme se hodně bavili o vlivech australského elektronického producenta Fluma. "Tears Of A Giant" se vlastně trochu veze na jeho vlně. Dále nás inspirovali třeba The xx a Woodkid. Baví mě, jak je na desce slyšet touha po krásném, čistém zvuku, ale zároveň má i své temné momenty.

V SuperStar jsi mimo jiné zaujala svým hraním na ukulele. Není škoda, že na albu není slyšet?

Na ukulele jsem hrála, protože jsem se chtěla na nějaký nástroj doprovodit a protože jsem moc nerozuměla digitální hudbě. Doma jsem si hrála víc na klavír, ukulele v soutěži pro mě mělo spíše praktický význam. Přijde mi komické, že si mě pak hodně lidí onálepkovalo jako Asiatku s ukulele, přestože před soutěží ani po soutěži jsem na něj skoro vůbec nehrála. (smích)

Na desce máš rappera jménem Niro Baits. Jak spolupráce s ním probíhala? Počítám, že ve studiu jste se asi nepotkali.

Nepotkali. Původně jsme hledali v Praze, abychom práci mohli lépe konzultovat, ale nedařilo se nám. Jirka mi pak pouštěl rappery, s nimiž se zná. Když mi pustil Nira, přišlo mi to pro "Gasoline" naprosto ideální. Tenhle track se od začátku měl nést na hip-hopové vlně, na tomto žánru jsem vyrostla, pocházím z prostředí street dance. Bylo pro mě důležité, aby deska nezněla jen čistě. Mrzí mě, že nemám takové zkušenosti, abych si zarapovala sama.

V "Pale White Horse" máš pak dva domácí hosty. Jak se do písně dostali?

Jordan Haj slyšel skladbu téměř hotovou, před finálním mixem. Jirka má totiž naprosto báječnou vlastnost, a to takovou, že pouští hudbu, na které zrovna pracuje, svým známým, hlavně když je veze někam autem. Takhle mi třeba deset lidí řeklo, že slyšeli Viu v Jirkově autě. S Jordanem ji tenkrát poslouchali spolu ve studiu, takže bylo klíčové, že měli po ruce mikrofon. Jordanovi se "PWH" líbí nejvíce z celé desky. Po poslechu měl potřebu do ní něco nahrát, cokoli. Při důslednějším poslechu si tam tak můžeš všimnout jeho fráze "running", zazní jen dvakrát, ale je tam, a tak jsem pak Jordana s humorem napsala i jako feat. (smích)

Právě "Pale White Horse" mi přijde velmi pohádková. O čem vlastně pojednává?

To nedokážu úplně popsat, protože za sebou nemá žádný konkrétní příběh. Spíše zachycuje emoci, smutek. Kůň pro mě znamená nositele emocí. Právě k této skladbě bych moc ráda natočila klip, protože pro mě jde o silně vizuální, filmovou věc, jen ji nechci pokazit. Taky bych ráda pořídila video pro "Spirit", ráda bych se vybila na něčem strašidelném.

Máš s projektem zahraniční ambice?

Určitě ano. Ono je hlavně velmi složité s takovou deskou prorazit u nás. Není to hudba, kterou by hrála třeba Evropa 2. To dokonce vím, protože jsem jim tenkrát zasílala "Glorii", ale v radě se shodli, že ji do programu nepřidají. (smích)

V Divadle Archa jsi získala s audiovizuálním uskupením Lunar Collective rezidenci. Nahraješ pro tuto příležitost i nové písně, nebo použiješ jen ty z desky?

Pro každé divadelní představení, ve kterém jsem zatím dělala na zvuku, se snažím přijít s něčím novým, hlavně když mi to čas dovolí. Na základě toho, o čem jsme se v Lunaru bavili, se mi sem hodila "Spirit". Ostatní zvuky jsem ale s Rosou Malinskou, svojí kolegyní, nahrála na míru. Takový proces mě fascinuje - nahrávat zvuky přímo pro představení, na základě dlouhých rešerší a skupinových diskuzí. Kromě jedné přednahrané písně jsme použily zvuky z mého zvukového rekordéru, se kterým Rosa pobíhala po Arše a třeba bouchala pěstí do zábradlí nebo cvakala propiskou. Z toho potom vznikly základy beatů. Ráda bych ale také nahrála pro naši příští prezentaci nějakou píseň se zpěvem.

Na koncertech vystupuješ právě s Rosou. Touží i ona nahrát album?

S Rosou jsme se potkaly loni v srpnu na Letní škole dokumentárního divadla v Divadle Archa, kde jsme byly obě přijaté do zvukové dílny, kde nás dohromady bylo asi šest. Shodou náhod dílnu vedl starší bratr Jirky Buriana Jan. A s Rosou jsme si hned padly do noty. Zjistila jsem, že si hodně ráda prozpěvuje - připomíná mi mě před několika lety. V říjnu už se mnou poprvé vystoupila a od té doby si bez ní nedokážu představit ani jeden koncertní krok. Má dost jemný hlas, doplňuje ten můj a pozdvihuje jej, a tak mě i napadlo, že bychom mohly pro příští album nahrát něco společně. Na hodně písních na "Tears Of A Giant" jsem si sama dělala doprovodné vokály, protože jsem si nedokázala najít vokalistku, se kterou by mi bylo dobře.

Ve středu 17. dubna pořádáš akci ve Fuchsu. Mohou se fanoušci kromě nabitého programu, ve kterém tě doplní Pam Rabbit, JayRõ a BoLs, těšit ještě na něco?

Snažíme se domluvit zábavnější občerstvení - akce se totiž jmenuje Calorific. Podmínky Fuchsu jsou trochu složitější, co se týče vydávání jídla, ale tento nadrámec by mě bavil. Opět s námi bude pracovat Jan Pančocha z AVU, který mi dělal krásnou instalaci na mém úplně prvním koncertě v Divadle Ponec v červnu loňského roku. Znovu vymýšlí instalaci na míru pro Fuchs, moc se těším.

Na celé akci se mi líbí to, že dostanou šanci mladí umělci, co dělají naprosto skvělou hudbu, většinou electropop, a ještě k tomu přemýšlejí nad performativitou. Jsem pravděpodobně největší fangirl všech, kdo tam budou.

V popisu události stojí, že vystoupí "drzí a extravagantní umělci". Popsala bys tak i sebe? Na pódiu působíš celkem plaše.

Řekla bych, že jsem drzá v tom, že si koncipuju koncerty a prezentuji se trochu jinak, než je na naší scéně normální. Pamatuji si, jak za mnou chodili lidé po koncertě v Café V lese a ptali se: "Co to bylo?" (smích) Mě by nebavilo jet v zavedených konvencích toho, jak má koncert vypadat, klidně budu v tomhle ohledu drzá. Chtěla bych publiku rozšiřovat obzory, hranice toho, co se na pódiu může dít.

Třeba tvé padání?

Já od svých tří let tančím, a tak lidem přijde nemožné, že bych byla nešikovná, protože umím ovládat svoje tělo, když se snažím, ale opak je pravdou. Jednu dobu jsem obsluhovala v kavárně a pořád něco rozbíjela. Padám často a všude, takže fakt, že se tak děje i při vystupování ve Vie, mi přijde naprosto autentický. Vždy mě pobaví, když si to někdo natočí. Na schodech se musím hodně soustředit, abych nespadla. O to víc pak padám i na rovině. (smích)

Pam Rabbit byla jedna z finalistek letošní Eurovize. Nezkusíš své štěstí i tam?

Asi se na Eurovizi úplně necítím. Neumím si představit být dosazená do něčeho tak velkého. Vždy funguju na základě nějakých prozatímních plánů, což momentálně znamená si zahrát na nějakém větším festivalu. Moc mě láká vystoupit třeba na Pohodě, na Colours, na Grapeu. Neříkám ale, že nikdy nepůjdu do Eurovize, jen je pro mě interakce s lidmi příjemnější než s kamerou.

Rýsuje se už druhá deska? Budeš znovu spolupracovat s Jiřím?

Začínáme skládat s Rosou. Ještě tedy nevím, zda budu dále pracovat s Jirkou, nebo si už zkusím produkci zařídit sama. Nejsem tak odvážná, abych si zkusila natočit celou desku kompletně, určitě chci kolem sebe nějaké mentory.

Je něco, co by sis chtěla vyzkoušet?

V rámci Lunar Collective jsem si chtěla zkusit zpěv v češtině. Chtěla bych se inspirovat Katarziou, kterou vnímám i jako vynikající textařku, na čemž si myslím, že musím ještě zapracovat.

Pak mě také lákala vietnamština. Jiří mě se svým Kapitánem Demem do toho zkouší postrčit, a to dokonce přímo rapem. Trochu mi to nahrává v tom, abych to zkusila i za sebe samotnou. Navíc v létě poletím do Vietnamu, tak snad nasbírám nějakou inspiraci.

Máš už u Kapitána Dema nějaký pseudonym?

Již jsme nad tím přemýšleli. Nejvíc se nám zatím líbí Kdoneskáčeneníčechová. (smích)

Kde se vlastně nejvíc cítíš doma?

Určitě tady. Hlavně proto, že jsem se zde narodila. Ve Vietnamu sice zapadnu vizuálně, ale lidé hodně slyší můj přízvuk, kterého se asi nezbavím. Také jsem o hodně vyšší než většina Vietnamek, které znám. Cítím tam ale silné rodinné pouto se všemi ve městě, což je pro mě vždy intenzivní pocit.