Weyes Blood je na "Titanic Rising" průvodkyní přežití v moderním světě

Před více než dvěma lety vyšla deska "Front Row Seat To Earth", na které se Weyes Blood představila jako jedna z nejpozoruhodnějších alternativních skladatelek současnosti. Výrazný autorský rukopis, dokonale propracované aranže a celkový výraz udělaly z alba jednu z nahrávek roku. Že nešlo o jeden náhodný výstřel, dokazuje genialita aktuálního počinu "Titanic Rising".

Za propracovanou, nápaditou slupkou stvořenou z překvapivých aranží zvuků kláves, syntezátorů či kytar se skrývá posluchačsky dostupná hudba čerpající ze sedmdesátých let, ale respektující současné trendy. Potěší také tematická nit, provlečená jednotlivými písněmi. Weyes Blood tu vyjadřuje obavu nad stavem současného světa z pohledu emocí a chování. Kritizuje prázdnost hollywoodské romance, absenci kontaktu i lásky a doplňuje je o apokalyptické vize - jako třeba v případě úvodní písně "Lot's Gonna Change".

Její projev je odtažitý, ale naléhavý, čímž může připomenout Lanu Del Rey. Mering je ovšem méně okázalá a mnohdy téměř minimalistická, co se týče způsobu sdělení. Po zasněné "Andromedě", pilotním singlu, potěší téměř beatlesovskou retro hravostí ve skladbě "Everyday". Po úvodních tónech klavinetu nastupuje pozitivně laděná romance o tom, že je "potřeba milovat každý den".

O pomyslného kandidáta na nejpůsobivější píseň desky se kromě "Everyday" může utkat také oslnivá balada "Something To Believe" s květinovým feelingem i folk-rockovou citlivostí.

Určitým zlomem kolekce je titulní instrumentálka "Titanic Rising", která odděluje snovější první část od té druhé, zemitější. Dramaturgicky neobvykle pak působí hned následující vážně hloubavá "Movies" o odvrácené stránce hollywoodského filmového průmyslu a jeho falešných pozlátek.

Poetika Weyes Blood má osobité kouzlo. Podobně jako její umělecké jméno je i její autorský počin nejednoznačný. Romantické momenty tu střídají ty rozpačité, pramenící z rozezlenosti na citově chladnou společnost. Mnohdy se za pomoci intenzivních syntezátorových zvuků jakoby pokouší probudit posluchače z letargie, rozvířit v něm emoce, ať už budou jakékoliv. Retro zvukem se pak snaží připomenout lidskost a přívětivost 70. let. Nesnaží se svému fanouškovi zalíbit okamžitě, také se ale nesnaží působit úplně nepřístupně. I to dělá z "Titanic Rising" jedno z nejpozoruhodnějších alb roku.