Proč jste si vlastně ten článek rozklikli? Čekáte snad, že budeme legendárního muzikanta kritizovat za to, že do Fora Karlín, do něhož po dvou letech od koncertu v Arše vyrostl, nedovezl ohromující show? Že jeho pódiové vybavení neobsahovalo projekce, pořádná světla, lasery nebo konfety? Nebo snad za to, že už mu to nezpívá jako za mlada? To je sice všechno pravda, ale museli bychom být padlí na hlavu, abychom čekali něco jiného.

"Toto je nejdůležitější cena, kterou jsem kdy dostal. Nikdy jsem neměl žádný hit, nevyhrál jsem Grammy ani nejsem v Rokenrolové síni slávy," prohlásil John Mayall v roce 2005, když dostal ocenění Řádu britského impéria. A vlastně to i docela dobře ilustruje, jak jeho koncert vypadal. Nestavěl na pozlátku, nýbrž návštěvníky bezpečně usadil do sedaček. Jediný, kdo stál a hrál, tak byl on a jeho tříčlenná kapela.

Stát za klávesami vydržel přes hodinu a na malou chvíli se posadil jen v okamžiku, kdy žezlo tahouna koncertu převzala jeho kytaristka Carolyn Wonderland, která ve svém prvním příspěvku potěšila jednorázovým přechodem k lap steel kytaře, v tomto zmiňovaném druhém čísle zase zazářila i vokálně. Její pěvecký výkon připomněl Beth Hart, tak dobrý byl.

Svá sóla dostali i basák Greg Rzab a bubeník Jay Davenport, ústřední postava večera ale celému vystoupení stále dominovala. S obdivuhodným elánem zpoza svých kláves uvedla například skladby "Ain't No Guarantees", "Movin' Out & Movin' On", "Mother In Law Blues", "One Life To Live" nebo "Checking On My Baby", což byla jedna z mála příležitostí, kdy se zpěvem mohlo zapojit i publikum. Tu a tam se John Mayall doprovodil i na foukací harmoniku, tím to ale končilo. Hrálo se prostě dřevní, staromódní a přesto nestárnoucí, poctivé blues.

Hudba pro pamětníky (jichž byla v sále většina, ale našli byste zde i pár desítek mladších diváků) nakonec pochopitelně všechny přítomné zvedla ze židlí, a před přídavkem se tak tleskalo vestoje. Ještě aby ne. Všechna čest a ať vám zdraví ještě dlouho slouží, pane Mayalle!