S kapelníkem bronzových finalistů loňského ročníku Rock Made In Gambrinus jsem se sešel v pražském Rock Cafe. Otázek, na něž jsem se chtěl zeptat, byla spousta, protože Votchi nejsou obyčejná tuctová kapela. Navíc jsou i úspěšní. "Jsme taková zdravě sebevědomá kapela. Makáme na sobě a víme, čeho chceme a můžeme dosáhnout. Momentálně nám je štěstí překvapivě nakloněno," popsal Mirek Mužík, klávesista a kapelník v jedné osobě, atmosféru ve skupině. Že je se současným vývojem formace spokojen, bylo patrné už z úsměvu, který se mu z tváře po celou dobu rozhovoru ani na okamžik nevytratil.

Loni jste skončili třetí v RMIG, předtím jste se zúčastnili i jiných soutěží, budete to zkoušet touto cestou i nadále?

Myslím si, že zkusíme už jenom tak jednu soutěž. Zkusili jsme toho už dost, umístění také nebylo špatné, ale teď bude důležité hrát intenzivně po celých Čechách.

Vy jste svým hudebním zaměřením příliš nezapadali mezi ostatní soutěžící na RMIG. Hrálo se vám tam dobře?

Nás to vcelku překvapilo, protože to byla soutěž rockových kapel, ale my jsme potom měli pocit, že je to spíš soutěž metalových skupin. Klasický rock jsme tam nakonec reprezentovali jenom my.

Potom si toho třetího místa zřejmě vážíte ještě o něco víc.

To určitě. Na to, co hrajeme, je třetí místo na RMIG docela solidní úspěch. Co se nám ale nelíbilo, byla skutečnost, že ve finále v Kouřimi jsme začínali jako první a po nás hrály skupiny, které vůbec nesoutěžily. Na nás se udělal zvuk, všechno pochopitelně za světla.

Můžeš srovnat úspěch v RMIG s hraním v liverpoolském Cavern Clubu, anebo jsou to dva neporovnatelné "vrcholy"?

Já si myslím, že to srovnat nelze. Cavern Club byla ohromná zkušenost, je perfektní zahrát si v klubu, kde hráli Beatles a kde ještě nehrála žádná česká skupina. Tam z nás byli lidé hodně překvapení. Něco v tom smyslu: jak je možné, že někdo z dalekého prdelákova umí hrát hardrock? (smích) Myslím si, že to nebylo ale naše poslední hraní tam, protože náš manažer tam má dobrý kontakt. Pochopitelně se snažíme shánět koncerty i jinde v cizině, ale zatím se to má tak, že prvotní je udělat si jméno doma, a potom můžeme vyrazit dobývat Evropu (smích).

Co si představuješ pod tím skoro magickým souslovím "udělat si jméno"?

Nejdůležitější jsou média. Dostat to do rádia, do tisku, na internet, do televize. První klip běží pravidelně v Noci s Andělem a na stanici O, recenze na desku také vyšly ve většině relevantních časopisů. Problém je, že my nehrajeme nic, co by v Čechách prvořadě frčelo. Ale na to, že si hrajeme hudbu, která nás baví a do které nás nikdo nenutí, se nám to vyvíjí docela dobře.

Byli byste schopni dosáhnout tohohle všeho bez vašeho manažera Martina Krištofa?

Asi jenom těžko. Už je za tím spousta administrativy, na kterou bych neměl jako kapelník čas. Navíc to působí profesionálněji, když se na někoho obracíš prostřednictvím manažera. Pro nás to má i tu výhodu, že Martin nám nechal libovolně času na práci v jeho studiu Kmotr Records. Za jeho spolupráci s námi jsme skutečně vděční, protože máme takhle nasmlouváno mnoho koncertů dopředu, hrajeme každý víkend, snad vyjde i většina festivalů v létě.

Hned několik členů skupiny studuje konzervatoř. Co bude následovat, až ji ukončíte?

Jedině profesionalizace kapely (smích).

A když to nevyjde?

Taková možnost ani není (smích). Pevně věříme tomu, že to dotáhneme tak vysoko, abychom se hudbou mohli živit.

Domníváš se tedy, že skupina vašeho typu má šanci se v České republice uživit?

Myslím si, že ano. Ale nebylo by to dáno pouze naší republikou, hrálo by se i v cizině. Já zastávám názor, že když něco děláš naplno a s maximálním přesvědčením, tak to vyjde. Možná jsem ovšem idealista.

Mně to připadá, že Votchi se momentálně nacházejí v takřka optimálním profesionálním rozpoložení.

Je to tak. Taková situace je sice poměrně nová, nicméně v dohledné době bude podepsaná definitivní partnerská smlouva s firmou Interagencie a mělo by to začít skutečně pádit (smích).

Na vašem koncertu v Malostranské besedě jsem si všiml, že na mladou a nepříliš známou skupinu máte kromobyčejně propracovaný merchandising - trička, plakáty...

To je ohromně důležité, zvláště pro skupinu jako my. Chce to ale mít sponzora. Toho jsme naštěstí získali, takže si můžeme teď dovolit mít i vlastní trička. Ta se nám ostatně docela povedla, protože ženská trika jsou správně úzká a slečny v nich potom mají vnadná ňadra (smích).

Vy máte dokonce autobus - "Votchibus", pokud se nemýlím.

Pochopitelně to není přímo náš autobus, akorát si ho pronajímáme na akce, které jsou dál od Prahy. Důvod, proč to děláme, je prostý. Když skončíš s hraním v jednu ve dvě v noci někde daleko, je potom těžké se dostávat domů. Takhle to máme vyřešené jak my, tak fanoušci, kteří jeli s námi.

Tak mě napadá, jestli už máte v Praze a okolí vybudovanou stabilní fanouškovskou základnu, která by vám autobus pomáhala při cestách zaplnit? Přeci jen živit autobus pouze kvůli kapele...

Jasně, snažíme se tuto zprávu rozšiřovat mezi fanoušky a už se nám ozývají. Ono je to pochopitelně příjemné i pro ně. Navíc se teď zakládá dokonce nějaký náš fanklub a jeho členové budou mít zlevněné jízdné.

Koukám, že vaše publikum je vcelku činorodé. Mohl bys ho nějak charakterizovat? Jak vypadá typický fanda skupiny Votchi?

My rádi říkáme, že stojíme o inteligentní publikum. Naše hudba je založená na spoustě muzikantských vychytávek, na perfekcionalismu. Pak je pochopitelně při koncertech trochu problém se hýbat, protože se musíš soustředit. A tak máme radši vnímavé publikum, které sedí a poslouchá. Když u toho hodně paříš, tak to moc nevychutnáš.

I ten "podjevištní klid" má ale své meze, že? Při koncertu v Malostranské besedě, který jsem výše zmiňoval, bylo po dvě třetiny koncertu zase až moc mrtvo, nemyslíš? Speciálně Markovi Hnilicovi to příliš neprospívalo.

Pravda, on se víc odváže, to je fakt. Zaleží ale nejen na publiku, ale také na tom, jak často v Praze hrajeme. Když dlouho nebyl koncert, přijde víc lidí, nezbude místo na sezení a oni musejí stát. Odtud už je blízko k tanci (smích).

Vy se ve vaší tvorbě obracíte nejvýrazněji k tradičnímu britskému hardrocku zeppelinovské éry. Myslíš, že tehdejší umělci byli opravdovější či nápaditější, než je tomu dnes? V čem tkví vaše fascinace touto hudbou?

Pochopitelně se nám ta muzika líbí, ale když bych měl specifikovat ještě jiné důvody, asi bych řekl, že byla pozitivnější. Čišela z toho opravdová energie, šlo jim to skutečně ze srdce. Nebyly v tom žádné negativní emoce.

Jinak řečeno - hudba nebyla zdaleka tak agresivní, jak je dnes obvyklé.

Přesně. Agresivita je věc, které se maximálně vyhýbáme. Skutečně nechceme, aby něco takového z naší tvorby promlouvalo. I v textech se snažím jenom nastínit nějakou vesměs pozitivní atmosféru, nechci v nich nikomu nadávat.

Flétnista Libor Barto k vám přišel až po roce existence skupiny. Dovedeš si dnes ještě představit, že byste fungovali opět bez jeho nástroje?

Co si budeme povídat, naše hudba je na flétně dost založená. Lidi jsou většinou zvědaví právě na flétnu, která v bigbítu není až zase tolik obvyklá. V sedmdesátých letech se používala dost, ale Jethro Tull byli jediní, kdo ji používal takřka všude, a jediní, komu to zůstalo v podstatě dodnes.

V rozhovoru pro magazín Whiplash jsi po vydání desky "Scary Woman" řekl, že zpěvák Marek Hnilica stále ještě hledá svou ideální vokální tvář. Myslíš, že se mu už podařilo tento problém vyřešit? Na albu mi totiž zpěv přijde být tou nejslabší složkou.

Deska je už přes rok stará a podle mě se mu podařilo najít si svůj projev, který je mnohem lepší než dřív. Souhlasím, že na sobě ještě musí pracovat, ale to se netýká pouze jeho, ale kohokoli. Každopádně Marek má svůj zvláštní projev, nemá tuctový hlas a dost lidí nás má kvůli němu rádo.

V jedné z předchozích odpovědí jsi zmínil internet a jelikož tohle je rozhovor pro webový časopis, musím se tě zeptat, jaký význam tomuto médiu přikládáte?

Jednoznačně velký. Většina mladých lidí dnes má k němu přístup a hledá na něm informace, a proto ho nejde ignorovat. My ho ani nechceme ignorovat. Na našich stránkách se snažíme uvádět maximum informací a novinek.

Znáš MusicServer.cz?

Znám. Vyšla nám u vás vcelku pochvalná recenze desky, takže vás mám rád (smích).

Děkuji za rozhovor.