Sobotní večer asi rozdělí přítomné fanoušky na dva tábory a ten méně spokojený bude nejspíš výrazně převažovat. Koncert to byl přitom naprosto perfektní - výživné dvě hodiny plné muzikantského mistrovství, radosti ze hry, lásky k rock 'n' rollu, zápalu pro věc a především pohledů vpřed. Tak kde by mohl být problém? V očekávání návštěvníků. Ale o tom až později.

Celý večer skvěle nastartovala vhodně vybraná předkapela. Aby taky ne. Kytarista Phil Campbell je známý ze svých třiceti let působení v legendárních Motörhead. Po smrti principála Lemmyho Kilmistera se vydal na sólovou dráhu pod názvem Phil Campbell and the Bastard Sons. Název opravdu sedí, protože skupinu tvoří jeho vlastní děti. A co nám sestava předvedla? Hrubozrnný heavy metal s úderností kytaristovy alma mater, ale daleko pestřejší a méně monotónní. Jak výborným zpěvem, tak různými tempy měla jejich performance daleko blíž k poctivému stoner metalu, jak ho hrají už dekády třeba Corrosion Of Conformity. Došlo ale i na motörheadovské klasiky "Born To Raise Hell", "Silver Machine" a slavnou "Ace Of Spades". Parádní start večera, formace roli rozehřívače zvládla na jedničku s hvězdičkou.

Nyní už ale k zamyšlení z úvodu. Velká spousta lidí šla na Slashe určitě s očekáváním vzpomínek na třicet let staré časy Guns N' Roses a jejich legendárních fláků. O tom, že kytarista dál tvoří, možná nemají ani páru. A to je jádro pudla. Slash totiž na rozdíl od vyhořelého Axla Rose nežije z minulosti. Naopak. V poslední dekádě zažívá mimořádně tvůrčí období a především, na rozdíl od spousty rockových hvězd, funguje v režimu plnohodnotně aktivního muzikanta, který nejen že roky koncertování jednou za pár let proloží výběrovkou s jednou novinkou, aby se neřeklo, nebo na sílu vydupanou novou deskou, ale jede přesně v opačném gardu. Základem je pravidelná nová studiová tvorba, na jejíž podporu jezdí turné. Podobně jako mladší kapely, které jsou v nejaktivnější a nejproduktivnější fázi své kariéry.

A tak zatímco například ještě na koncertu v Lucerně v roce 2013 byl setlist z dobré třetiny tvořený hitovkami Guns, letos se do bohatého programu dostala jen jedna, a to ještě ne tak profláklá "Nightrain". Ale proč ne! Slash má na kontě za poslední roky čtyři výborné plnohodnotné desky, které hýří nápady a energií, a má tak dostatek legitimní munice, aby provařené hitovky nechal na koncerty obnovené domovské skupiny a svá turné nesl naprosto v duchu aktuální vlastní tvorby. Slash je dneska naprosto samostatná, sebevědomá a vysoce aktuální značka, která si nepotřebuje nijak vypomáhat berličkami minulých úspěchů a klidně čtvrtinu programu postaví na jen pár měsíců staré nahrávce. Teď a tady.

Snad i proto byla solidně naplněná O2 arena víc než vlažná a řada lidí odcházela už před koncem. Aby taky ne. Jestli vůbec netušíte, že kytarista už přes dvě dekády aktivně tvoří nové věci, a na koncertu tak neznáte jedinou písničku, asi vás to dvě hodiny bavit nebude a budete spíš rozčarovaní. Nezbývá než doufat, že se Slash vrátí opět do menších hal, kam přijdou hlavně fanoušci toho, co dělá teď, a ne jen toho, co dělal kdysi.

Samotnému koncertu není co vytknout. Překvapivě slušný zvuk, kterému nechyběla říznost ani čitelnost, perfektně sehraná kapela, v hudební i fyzické formě hrající ikonický principál, který ale až na jedno delší sólo nijak neexhiboval a do popředí dával výkon celku organické, plnohodnotné kapely The Conspirators. Ne jen party nádeníků, kteří dělají hlavní hvězdě stafáž.

Jako třešnička na dortu se pak nad vším vznášel andělský vokál Mylese Kennedyho z Alter Bridge, který díky své dynamice pěveckého rozsahu udělá mimořádný zážitek z naprosto jakékoliv skladby a který jako na stejné vlně naladěný a stejně talentovaný parťák dozajista stojí za Slashovou aktuální tvůrčí formou. To, co se pánovi v klobouku v nultých letech kvůli problémovému Scottu Weilandovi dloudodobě nepovedlo vybudovat s Velvet Revolver, realizuje nyní s Mylesem a určitě od něj můžeme čekat ještě celou řadu šťavnatých nových desek. Jen tak dál! Pokud někdo ze zklamaných fanoušků zamrzl v čase, dobře mu tak.