Před startem prvního poslechu jsem měl obavu akorát ze dvou věcí - že mohou všechny pomalé skladby splynout v jednu, a deska, která už předem byla avizovaná jako klidnější a tišší, tak bude uspávat. Druhá obava - že bude jen snůškou singlů dávno známých, doplněných o něco jako B-sides. Všechno je úplně jinak.

Sima Martausová si skladby píše sama a jako textařka má ohromný dar. O politicích se říká, že hodně mluví a nic neřeknou, Martausová mluví hodně a také spoustu řekne. Nemá důvod se skrývat ve svém nitru, fabulovat a ukrývat se za nic neříkajícími básnickými obraty. Píše to, co žije, a žije to, co píše. Nenabízí žádné stupidní rýmovačky, ale srozumitelné texty. Leitmotivem její tvorby je láska. Láska k Bohu, k bližnímu, k obyčejným věcem. Umí si udělat radost naprostou drobností, nemusí se schovávat za kdejaké pózy, ale svou skromností a upřímností strhne k poslechu.

V souladu s názvem desky se jedná o vyklidněnou nahrávku, 5 chlapov v kapele (název tělesa, které ji doprovází - pozn.red.) je však zároveň pět fantastických instrumentalistů, kteří předvádějí v praxi, že méně je někdy více. A když ani to nestačí, přijde v písni "Čaro obyčajných vecí" vypomoci fenomenální saxofonista Michal Žáček, který hraje s Vlastou Redlem, ale zahrál si třeba i s Bobbym McFerrinem nebo Chicem Coreou. Na většině desky vlastně neznějí živé bicí (vyjma fragmentu v písni "Svetlá"), jejich místo zastupuje spousta perkusí, tleskátek, sypátek. A rytmiku a dynamiku nahrávky v pohodě udrží.

Do dnešní uspěchané doby nabízí Martausová spoustu témat k zamyšlení, ale je to navíc dáma se smyslem pro humor. Jak jinak si vysvětlit, když ji v jednom lifestyleovém časopise setřeli za nošení lesklých punčoch, a ona si hned sedla ke stolu a napsala píseň "Móda". A úsměv na rtech je slyšitelný ve valné většině zpěvu. Včetně drobného fórku, kdy sboristé zpívají jako "v opere".

Singl "Nenahraditeľná" původně nazpívala s vokálním seskupením For You, na album mu však dala klavírní kabát s nádherným sólem na violoncello a sluší mu to stejně. "Leonardo" si zase hraje s krásně navrstvenými vokály a vícehlasy, sólující trubkou a jazzový styl titulní skladby vůbec nepůsobí jako pěst na ucho. Otvírák "Voda" zase naráží na lásku zpěvačky k přírodě, k horám a ke všemu, co nám tahle matka života nabízí. Vata tak na desce není vůbec žádná. Každá skladba má svůj smysl, sedí přesně tam, kde má být, a dohromady tvoří skutečně nejlepší desku, kterou zpěvačka za svou relativně krátkou, ale bohatou kariéru vydala. Bonusy v podobě známých písní "Modlitba" a "Holubička", které mají na YouTube statisícová čísla zhlédnutí (a dohánějí tak její předchozí videa s milionovými čísly), samozřejmě nemohou chybět.

Sima Martausová má ohromnou výhodu v rozpoznatelné a charakteristické barvě hlasu, ze které čiší milost, něha i jistá rozpustilost. Návštěvníci jejích koncertů vědí, že si na vystoupeních užijí mimo zamyšlení i spoustu legrace a zábavy, a chodí z nich očištěni od nánosů problémů a starostí, které mají doma. Člověk má až pocit, že se tady tato žena ocitla z jiného světa, kde je plno radosti, kde má jeden druhého rád, není nenávist, závist, zloba, ale věci, jako je pohlazení, obejmutí, soudržnost, láska k přírodě, kde si jeden druhému pomáhá i jen tím, že se třeba na něj hezky usměje. Měli bychom být vděčni, že existují aspoň takováto malá místa, kam člověk může utéct a nechat se unášet.