Na začátek trochu terminologie: Kolega DeVille v článku pro Stereogum nazvaném "The Year Of The EP… Or Is It An Album? Or Is It A 'Project'?" shrnuje, jak se (zejména v roce 2018) stírá rozdíl mezi pojmy album, EP a dalšími. "Tradičně nám toto členění pomáhalo porozumět tomu, jak umělci zamýšleli, aby jejich dílo bylo vnímáno. Album je definitivní tvůrčí sdělení, EP je kratší, ale nemělo by být zaměňováno s minialbem, zásadním počinem o délce EP," píše.

Julien Baker, Phoebe Bridgers a Lucy Dacus jsou svébytné muzikantky, jejichž tvorba získává čím dál většího uznání jak mezi posluchači, tak mezi kritiky. Nějaký ten čas se potkávaly v pracovním i soukromém životě, a tak netrvalo dlouho a vedle sólových počinů každé z nich nakonec vznikla i nahrávka společná.

Objektivní čísla: trojice natočila šest skladeb během čtyř dní v losangeleských Sound City Studios.

Subjektivní dojmy: je to krása. Ono to vlastně ani nemohlo dopadnout špatně. Každá z členek boygenius je boygeniální svým vlastním způsobem a každá do skupiny přináší ten kus svého já, který je odlišný od těch ostatních, který ale s nimi funguje takřka dokonale.

Baker je punkerka, která ale umí být i něžná, Bridgers je křehká písničkářka, která se ale neboji pořádně se do toho opřít (viz, nebo spíše slyš finále písně "Me & My Dog", jednoho ze songů roku), a Dacus vše okořeňuje svým country přístupem.

Výsledkem jsou skladby žánrově se pohybující mezi indie rockem ("Bite The Hand") a folkem ("Souvenir"). Akustické kytary doplňují ty elektrické a ty doplňuje ještě třeba piano nebo housle. A všemu pak vládne trio pevných hlasů. Každá ze zpěvaček dostává kus svého prostoru, největší sílu ale nahrávka získává ve chvílích, kdy se všechny tři potkají v jedné harmonii ("Ketchum, ID").

Právě v těchto okamžicích ale obzvlášť zamrzí zvuk, který spíše než na profesionální studio upomíná na DYI podhoubí, ze kterého jednotlivé aktérky boygenius vzešly. To, že písně znějí, jako by si je každá z písničkářek nahrála u sebe v obýváku, a pak to všechny někomu poslaly, ať to nějak slepí, je ale jedinou vadou jinak koherentní a krásné desky.

Jak se tedy s využitím na začátku recenze zmíněné optiky postavit k "boygenius" jako k celku? Jednadvacetiminutová kolekce může být EP projektu stejně jako minialbum superskupiny anebo... Anebo se na to všechno můžeme vykašlat a prostě si ho poslechnout a vnímat. Za to totiž rozhodně stojí.