S Vesnou jsem letošní rozhovory zahajovala i končím, jak symbolické. Jak vnímáš uplynulý rok?

Jako velkou jízdu, kdy se začaly realizovat věci, které jsem měla doposud jen v hlavě, což je takový pocit naplnění, že když se chce, tak to jde.

Překvapuje mě ten najednou zvýšený zájem o vás. Když srovnám například květnový koncert na Mezi plotech, kde jsem seděla jen s hrstkou lidí, a nyní vyprodaný Obecní dům s Vesna show. Kde se to zlomilo?

Jak mi říkal Franta Černý z Čechomoru, je to nevyzpytatelné. Měl pravdu, sama to nedokážu říct, a jestli ten zlom už nastal, to asi budu moct zhodnotit až s odstupem času.

Myslíš, že na zvýšení popularity mělo vliv pár společných vystoupení s Jelenem, kterému jste předskakovali?

Byl to ten moment, kdy lidem došlo, že nejsme folklórní skupina, ale že dokážeme vystoupit na pódiu před mainstreamovým publikem a že je dokážeme bavit. Z turné jsme měly dobré reference a to nás nakoplo.

Pokud vím, tak jsi s Vesnou neměla takové velké plány…

Vůbec. Po návratu z Berklee jsem si myslela, že se budu věnovat svojí sólové kariéře. Proto jsem vydala singl "Fénix" a natočila k němu klip ve Valencii, ale ve finále se to nechytlo a ani o tom nevyšly žádné recenze.

Myslíš, že je počet zhlédnutí vypovídající o kvalitě?

To ne, ale byla jsem už tenkrát vyčerpaná a nedokázala jsem věřit tomu, co dělám. Potřebovala jsem čerstvý vítr a Vesna mi ho dala. Pokaždé, když jsme se samy sebe ptaly, zda to má cenu, přišlo hozené lano, jako například možnost zahrát si společně s Voxelem, výzva jet s Jelenem nebo fakt, že se vybraly peníze z HitHitu, že vznikl "Soundtrack Poděbrady" nebo že se uspořádal velký koncert s Filharmonií Hradec Králové. Takže to šlo krok po kroku, vždy něco přišlo a pak mi došlo, že jestli něco má smysl, tak je to Vesna.

Jak dlouho trvala příprava na Vesna show?

Příprava byla brutální. Na to, že nemám problém se spaním, tak jsem ke konci špatně spala, byla jsem furt na e-mailech, telefonu, na zkouškách… Měla jsem to celé na bedrech s dnes už kamarádem a skvělým produkčním Kubou Klimešem. Hodně zamakala i houslistka Bára. Když jsem v posledních dnech ztrácela energii a valilo se mi to přes hlavu, neuvěřitelně zabrala, hodně nás v tu chvíli podržela. Velkou důvěru jsem měla i v choreografku Zuzanu Zizoe Veselou z kreativního tanečního týmu diVize, která si vzala na starosti tanečníky, včetně jejich kostýmů, a vložila se do dramaturgie.

Celkově jsme na tom pracovali tři měsíce. Začali jsme v půlce září, kdy jsem se rozhodla odejít od našeho bývalého managementu WiseMusic. Přípravy probíhaly simultánně, ale kvůli nedostatku financí jsme všechny složky dali dohromady až v den koncertu na generálce. Měli jsme problém se zvukem i synchronizací všech složek, zkouška se protáhla o hodinu a já se teprve čtvrt hodiny před koncertem oblékala do šatů. Naštěstí tím, že jsou všichni profíci a soustředili jsme se na sto procent, samotná show proběhla na jedničku. To, že se to celé tak skvěle povedlo za těch polních podmínek, co jsme měli, je zázrak, ale i důkaz, že lidé, se kterými děláme, dokážou zabrat, i když jde do tuhého.

Nenasadili jste si tou show laťku vysoko?

Asi ano. Všichni mi říkali: "Musíš jít krůček po krůčku." Ale cítila jsem, že v branži figuruji už dostatečně dlouho a že se cítím připravená. Nechtěla jsem už čekat a spoléhat se na někoho, kdo nás zachrání a najednou nás udělá slavnými, v což hodně interpretů věří. Řekla jsem si, že to zkusím sama. Nevím, jak se to ukáže do budoucna, ale zatím nevnímám, že bychom něco přeskočily. Vzaly jsme si jen tak velké sousto, na jaké jsme se cítily.

Jak jsem naznačila už v recenzi, zprvu jsem se bála, aby vás to vizuálno, které tvořili tanečníci, nepřeválcovalo a vy jste nezůstaly jen jako jejich doplněk. Nebylo těch vjemů příliš?

Braly jsme to jako životní koncert a chtěly jsme toho dát lidem co nejvíc. I proto jsme měly na koncertě například tolik hostů. Možná teď s odstupem bychom něco udělaly trochu jinak. Ale vizuálno je a vždy bude naší důležitou součástí. Je ale možné, že v budoucnu zahrneme i nějakou intimnější část, aby si lidé od těch vjemů na chvíli odpočli.

Součástí show bylo rozbití zrcadel, které nám dovolují vidět svou tvář. Bylo to myšleno tak, že se lidé chtějí schovat sami před sebou a svými činy?

Zrcadlo má pro mě mnoho významů. Jednak pro ženy je dost klíčová věc. Obzvláště dnes jsme vystavovány vlastnímu sebeobrazu, stále se posuzujeme. Současná společnost je hodně postavená na vnímaní zevnějšku, což je dost povrchní záležitost. V hlubší rovině je zrcadlo cesta poznání sama sebe, vlastní duše. Rozbití zrcadel je provázané s mojí knížkou, kdy hlavní hrdinka najde zrcadlo a to ji přivádí do jiného světa, kde poznává slovanské bohyně a díky nim se učí poznávat život i své nitro. Nakonec zrcadlo rozbíjí a dochází poznání. Takové zrcadlo si s sebou nesu vlastně i v životě i v muzice. Je pro mě důležité, aby to, co dělám, mělo duši a já se nenechala zlákat něčím, co mi krátkodobě přinese peníze či jiné pozlátko. Je pro mě důležité, abych nezapomněla na tu opravdovou krásu a hodnotu. To mě naplňuje a dělá mě to šťastnou. Díky sebepoznání jsem se osvobodila od všeho zajetého. Věřím víc sama sobě než tomu, co mi říkají ostatní. Jóga a meditace mi v tom hodně pomohly stejně jako přírodní medicína a knížky.

Budete v show pokračovat?

Vydaly jsme desku, teď se soustředíme na Auroru, které budeme v lednu předskakovat. Auroru miluju a to, že budeme hrát před ní, to je největší splnění mého snu. Rády bychom to v budoucnu zopakovaly, i když je možné, že velikost show se bude individuálně přizpůsobovat.

Zmínila jsi svou knihu - jaká je tvoje nejoblíbenější knížka?

Možná se mi budeš smát, ale jako první mě napadají "Hoši od Bobří řeky" od Jaroslava Foglara. V knize se mi líbil princip sbírání bobříků, především mě zaujala kapitola o bobříkovi odvahy, kdy psychicky překonávali svůj strach. A taky se mi líbila jejich pospolitost. Možná právě proto mám ráda práci v týmu a pocit, že kopu za kolektiv. Ale kdybych to měla brát vážně, tak jsou to díla od Hermana Hesse, Paula Coelha, Chalíla Džibrána, ale také různí básníci či klasická školní četba. Je toho hodně.

Na jakého bobříka odvahy jsi nejvíc pyšná ty sama?

Že jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy, a to se vším všudy. Symbolické pro mě bylo odejít po návratu z Berklee z muzikálu, kam jsem se podle mého nehodila. Byl to sice krok do neznáma, ale moje víra v to, že činím správně, byla silnější.

Jsi zpěvačka, songwriterka, autorka knihy, skladatelka, iniciátorka projektu a mnoho dalšího. Co ti je nejbližší?

Všechno dohromady. Nikdy jsem nedokázala zadkem sedět na jedné židli.

Když jsme se bavily na jaře, říkala jsi, že by sis od textování pro jiné ráda odpočinula. Stalo se tak?

Momentálně jsem v dobrém naladění, takže ne. Ale uvědomuji si, že práce pro mě není všechno. Vždy mně pomůže, když můžu jet na hory, do přírody a tam relaxovat, přijít na jiné myšlenky a novou inspiraci.

Otextovala si i poslední singl "Abych byla IN" Iloně Csákové, který byl podle mého pokusem o to udělat "Mám boky jako skříň", ale nedočkal se pochopení. Jak jsi s ním spokojená s odstupem času?

Myslím, že to byl pro její publikum velký skok. Dnes bych k tomu přistoupila jinak. Spíš bych Iloně udělala písničku o zralé ženě, co nemusí dohánět něco, co se k jejímu věku nehodí. Ona ta písnička je vlastně o tom strachu, že nám ujíždí vlak a teď najednou nerozumíme, kam se ta doba vyvíjí, ale myslím, že posluchači Ilony by více ocenili nadčasové písně než vyjadřování se ke společenským problémům.

Zpívala bys písničky, které by ti napsal někdo jiný?

Zpívala. Kdybych cítila, že to se mnou rezonuje, neměla bych s tím problém. Ale nezpívala bych něco, co ke mně nesedí.

Debutová deska se jmenuje "Pátá bohyně". Koho nebo co má název představovat?

Pátá bohyně je propojení čtyř slovanských bohyní, které ze začátku každá z nás reprezentovala jako jedno roční období. To už na koncertech neděláme, jsme více samy za sebe. Pátá bohyně je princip sjednocení jednotlivých čtyř archetypů, dívky, milenky, matky, stařeny, vývojových fází ženy. Protnutí bodů harmonie, spokojenosti, jasnosti a sebepoznání.

Co bylo na přípravě desky nejtěžší?

Že nám producent v termínu odevzdání přiznal, že nemá hotovo. Také byla nahrávka finančně náročnější, než jsme čekaly. V určitých věcech jsme se spálily, jak jsme byly naivnější. To jsou ale zkušenosti.

Všimla jsem si, že došlo ke změně klavíristky. Co se stalo?

Tanita odešla z důvodu, že se chtěla věnovat svým vlastním projektům. Na její místo přišla Olesya. Vtipný je, že místo Bulharky přišla Ruska, takže jsme vlastně pořád ve slovanských vodách. Do toho Andrejka vážně onemocněla, nemůže koncertovat, tak jsme začaly jezdit ve čtyřech. Tím, že se to proměňuje, modernizuje, v nových písních ani flétna nehraje, máme plnohodnotný zvuk i ve čtyřech. Chvíli jsme hledaly náhradu, ale jsme tak dobře sehnané, že to teď nechci měnit.

Na bubny vám hraje nově Markéta Vedralová. Cítily jste, že vám tam bicí chybí? Že potřebujete posun?

Bubny jsme měli i předtím, ale hrál na ně Oliver Lipenský (Prago Union). Ten ale začal být vytížený, tak jsme se rozhodly, že přibereme Markétku.

Co plánujete dál?

Kapela je v přerodu, máme chuť reflektovat více současnost. Stále více se do našich písní vkrádá elektronika, osobní příběhy a snovost. Měníme se a budeme se měnit. Je to stejné jako s oblečením. Ve třiceti taky nemůžeš nosit džíny, které jsi nosila v patnácti. Jsem zvědavá, co na naši novou tvorbu řekneš.

Krom hudby jsi iniciátorkou projektu "Jsem žena, #jsembohyně". Oč konkrétně v něm jde?

Známé osobnosti budou symbolizovat jednotlivé bohyně, protože nejsou čtyři, jak jsme byly my, ale je jich víc. Tak jsem si říkala, že by bylo hezké, aby je veřejnost poznala. Chtěla jsem se zabývat filozofií, která vychází z našich kořenů. Každý měsíc bude představena jedna žena. Na sociálních sítích s ní vyjdou rozhovory. Zatím nechci prozrazovat všechny, ale bude mezi nimi například Tamara Klusová, Eva Holubová, Klára Issová, Léna Brauner nebo Ester Geislerová. Chceme do projektu zapojit více žen, které se ztotožňují s tím, že krása nevychází z vnějšku, ale že vyvěrá zevnitř.

Podle čeho jsi vybírala ženy a jednotlivé bohyně?

Ženy jsem vybírala intuitivně. Jsou to ženy, které mě inspirují, mají zajímavý příběh. Jednotlivé bohyně jsem konzultovala s Lilií Khousnoutdinovou, která toto téma studovala na Oxfordu.

Proč zrovna téma ženství?

Sama jsem si hledala vzory a cesty, jak být v životě šťastná. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem překonávala nějaké těžkosti a překážky, a porovnám ji se současností, přijdu si mnohem šťastnější a jistější. Tento zážitek chci sdílet a zároveň mě zajímají odpovědi a příběhy jiných žen. Není snadné zkoordinovat vše, co po nás okolí žádá: být dobrou partnerkou, manželkou, mít výsledky v zaměstnání, být pečlivou matkou, naslouchající kamarádkou, obětavou dcerou, okouzlující ženou. Od společnosti je na nás vyvíjen tlak z více stran, a ženy mají často pocit, že aby byly šťastné, musejí být dokonalé. Díky projektu "Jsem žena #jsembohyně" budeme hledat, jak se s tímto vypořádaly další ženy. Možná nakonec zjistíme, že žádná univerzální cesta ke štěstí není. Chtěla bych, aby projekt pomohl ženám k větší autenticitě a aby se nestresovaly z toho, co po nich žádá okolí, ale aby se ony samy cítily šťastně a spokojeně.