Lehce improvizovaně zvolená byla i předkapela. S.D.I. mají svá nejlepší léta už hodně dlouho za sebou a do Prahy přivezli třičtvrtěhodinku lehce natuplého teutonského thrashe. Ten měl své světlé chvilky, publikum ale, až na pár osamělých ortodoxních a jednoho circle pitu v závěru, moc nenažhavil. Nebo jen téměř zaplněné Roxy šetřilo síly?

Anthrax byli z Velké thrashmetalové čtyřky vždycky až ti čtvrtí: ani stadionově mainstreamoví jako Metallica ani agresivní jako Slayer ani na kvalitativní houpačce jako Megadeth. Neoprávněně. Hudebně jsou totiž na výši a v rozpoznatelném mixu spojují thrashovou urputnost s melodikou osmdesátkového heavy metalu.

Hlavní poklad je v Joe Belladonovi, který je pěvecky ze všech frontmanů The Big Four nejdál. Jak pravil kolega fotograf: "A toho Bruce Dickinsona měli schovanýho kde?" Belladona a Dickinson jsou zpěváci podobného ražení: melodičtí, se širokým rozsahem a obrovskou energií, s níž opanují pódium - byť tak malé, jako je to v Roxy. Belladona už sice taky není mladík, výšky ovšem stále zvládá celkem solidně. V jeho hlase je patrná jistota a celý koncert utáhl naprosto spolehlivě. Pozitivnímu dojmu pomohla i celková čitelnost zvuku, kytary řezaly tak akorát, sound měl potřebnou hutnost a celá formace, která v Praze startovala turné, byla viditelně nažhavená.

Hity šlapaly jak na drátkách - "Among The Living", "Cought In The Mosh", "Madhouse" - vše v excelentní kvalitě a s publikem, které se konečně probralo z letargie. Škoda jen konce: buď došlo k poruše, nebo Anthrax někdo během "Antisocial" vypnul. Už jsme zpět v dobách, kdy se zase skupinám vypíná zvuk, když přetáhnou vyměřený čas (a je pravda, že se hrací časy jednotlivých kapel ještě před celou akcí posouvaly, prý na základě "nátlaku města")? Po zdlouhavé pauze, kdy muzikanti očividně netušili, co se děje, došlo ještě na očekávané "Indians" a pak byl šlus.

Nejasný závěr poznamenaný zásahem shůry (ať si pod tím představíme cokoliv) byl ale jen slabou skvrnkou na poměrně unikátním vystoupení. Vidět totiž kapelu formátu Anthrax, jež s přehledem plní haly, v relativně malém klubu a ještě v takové formě, to je skutečná radost metalistova.